willow✔️

15.

"Kde jste se schovávali?" ptá se mě toho dne Richard, když se scházíme v knihovně. Samozřejmě jsme nijak domluveni nebyli, ale naše cesty nás prostě svedly dohromady. Já tam však nešel proto, abych hledal nějakou novou knihu k přečtení – i když ta by se mi také jistě hodila. Šel jsem odnést tu přečtenou sérii zpět na své místo a hlavně utřídit si myšlenky z toho incidentu u chatky. Protože stačilo opravdu málo a políbil by mě.

Celou cestu zpátky k chatě mezi námi panovalo nepříjemné a napjaté ticho. Naši skromnou skupinu o dvou členech jsem vedl já a tudíž nemůžu vědět, jak se tvářil. Ale pokaždé, když jsem se na něj otočil, vypadal zadumaně, jako by nad tím usilovně přemýšlel. Jako by si uvědomoval, co málem udělal a kdyby to opravdu udělal, už by to nešlo vzít zpátky. Část mně si přála, aby byl rychlejší, než já a prostě mi tu pusu dal. Abych znovu mohl okusit chuť jablek z jeho rtů, aniž bych přemýšlel nad tím, že je to naprosto špatně. Ta druhá část si ale uvědomovala, že já nejsem tenhle typ člověka. Neznám Rachel a ačkoliv mi v hlavě stále rezonuje, že ho nemiluje – z toho, co mi pověděl – pořád by to bylo proti pravidlům.

Tím tedy nechci říct, že jsem nějaký upjatý idiot, co lpí na pravidlech slušného chování a etiky za každou cenu. Ale tímhle bych akorát zakopal svoje tvrzení o tom, že jsem jiný, než většina mých vrstevníků, kteří se podvádí a pomlouvají na každém kroku. Do tohoto systému já zapadat nechci. Jenže moje city jsou zkrátka tak silné, že já sám si připadám jen jako prostředním mezi těmito dvěma částmi, které se ve mně hádají.

Oběd narušovalo jen cinkání příborů a občas nějaká rodičovská poznámka. My ostatní jsme byli ze hry tak vyčerpaní, že jsme byli rádi za ticho a klid. Pozoroval jsem ho tak, aby si toho nikdo nevšiml. Dloubal se v jídle, jako by vůbec neměl hlad. Jednou rukou měl podepřenou tvář a se zmučeným výrazem si prohlížel bramborovou kaši, steak a nakrájenou zeleninu. Poprvé jsem si přál někomu vidět do hlavy.

Většinu času mi bylo absolutně ukradené, co se komu honí hlavou. Ani jednou jsem nepomyslel nad tím, o čem ti druzí přemýšlí. Moje hlava je většinu času jako nafukovací balón plný problémů. Na problémy ostatních tu zkrátka nebylo místo. Jenže on byl výjimka z pravidla a mě opravdu zajímalo, na co myslí a o čem tak urputně přemýšlí.

Samozřejmě mi moje city nedaly pokoj a celou dobu mi nakecávaly, že přemýšlí o mně, ale spíš, než o mně, přemýšlel o tom, co se to mezi námi znovu stalo. A já se začínal bát, že to mezi nás znovu postaví tu bariéru, která mezi námi stála od toho prvního polibku. Bylo by to celkem smutné, kdyby to byla pravda, když vezmu v potaz, že teprve včera se mi ji podařilo strhnout na zem i se všemi základy a my zase působili tak, jako na začátku.

Oběd jsem taktéž nedojedl a dříve, než někdo něco namítl, jsem se omluvil a odebral se do našeho pokoje. Nebylo totiž kam jít. Ven se mi v tuhle chvíli nechtělo a navíc jsem byl neúprosně unavený po dávce tak kvalitního jídla. Lehl jsem si tedy na chvíli na postel, do uší strčil sluchátka a poslouchal písničky. Nic jiného se v tuto chvíli nedalo dělat. A nakonec si jen pamatuju, jak jsem vstal celý rozlámaný.

Musel jsem zaspat, protože se mi zdálo, jak do pokoje přišel on, vlezl si ke mně a beze slova mě objal. Což byla hloupost. A ještě větší hloupost bylo to, že jsem se otočil a uštědřil mu polibek na rty. Takový dětský, jemný, který mě ale zahřál v břiše. Nebyl to tak živý sen, jako ty předešlé, ale řekl bych, že byl daleko nejpříjemnější z těch všech. Uvědomoval jsem si ale také, že čím víc se tomu poddám, tím víc mě to bude zžírat. Tím nejpříjemnějším způsobem, kterému jsem nemohl udělat přítrž. Nevěděl jsem totiž jak.

V pokoji nebyl, takže jsem sebral dočtené knihy a s úmyslem se dát do pořádku jsem se odebral do knihovny. A teď tu jsem, v přítomnosti Richarda, který se na mě dívá stejně tak zkoumavě, jako včera dopoledne, kdy mi dělal společnost.