willow✔️

28.

Vykřičet svým rodičům do tváří to, co na nich ze smrti nenávidíte, není nic jednoduchého. Obzvlášť pak ne v záchvatu vzteku, který vás pohltí až do morku kosti. Právě onen vztek mnou cloumal a nutil mě jim říct všechno do očí. Nebo alespoň té jedné persóně z rodiny, přičemž ta druhá z povzdálí přihlížela. Horší je ale pak se jim postavit tváří v tvář. To se mi stalo v okamžiku, kdy jsme se všichni sešli. S vnitřnostmi namačkanými do jedné krabičky od zápalek jsem se plouživým krokem blížil k onomu setkání a bylo mi doslova na zvracení. Jedinou útěchou mi byla Trevorova přítomnost, který se mě za každou cenu snažil držet na té pozitivní sféře, i když on sám v sobě prakticky pořád šílel z toho, že jeho mamka ví naše tajemství. Ani to mi na stavu nikterak nepřidávalo, i když jsem byl rád, že to vzala tak v pohodě.

Když jsem nasedal do auta, mezi námi panovalo dusivé ticho, které mi svými provazy obmotalo hrdlo a co každou vteřinu svůj stisk upevňovalo. Připásal jsem se a hleděl na přední sedadla, kam mlčky dosedali oni se skroušenými výrazy. Ještě nikdy jsem je takhle zaražené neviděl. A z části jsem je litoval. Nemohu však popřít, že to, co jsem jim řekl, bylo břemeno, které jsem si v sobě postupně těch sedm let pěstoval. Podle mě a mých myšlenkových pochodů to byla pravda. Nebyli mi takovými rodiči, jaké jsem potřeboval.

Stočil jsem pohled k oknům, kde jsem pozoroval oranžovou záři ze slunce, jak se pomalu vpíjí do střech budov a později do listoví stromů. Působilo to tak kouzelně. Hlavu jsem měl opřenou o sedadlo a s myšlenkami na Trevora, který jel v autě někde před námi, jsem si nemohl pomoci a usmíval se. Tedy zčásti. Ta dusivá atmosféra mi stále překážela v tom, abych mohl normálně fungovat. A předpokládal jsem, že nezmizí, dokud si s nim nepromluvím. Jenže jsem nevěděl, jak s nimi mám konverzovat.

Omluvu jsem totiž vyloučil. Mohl jsem se omluvit maximálně za tón, jakým moje výčitky zněly. Jak bezostyšně jsem svého otce seřval před tolika lidmi. I před svou vlastní matkou. Nehodlal jsem však na obsahu těch výčitek nic brát zpět. Byly čistou pravdou mého vnímání. Byly to roky potlačované emoce, které se soukaly jedna po druhé do pytle, až ten začal praskat a já se ho do poslední chvíle snažil udržovat vcelku. Měl jsem tušit, že pod tím vším bude mina, která jednoho dne prostě vybouchne.

Byl bych to čekal již před pár lety, kdy jsem doma dělal rohožku, které si člověk všiml jen, když o ni zakopl. Ale ani tak jsem si nedokázal jejich pozornost udržet na déle, než pár vteřin. Přesně jako ta zatracená rohožka před vstupem do našeho domu. Je ale pravda, že časem jsem ani o jejich pozornost nestál. Tedy do té doby, než mě Danny a jeho parťáci začali šikanovat. Tajně jsem totiž doufal, že rodiče – oba chytří až na dřeň – najdou způsob, jak mě z toho problému dostat. Uprostřed prváku se ale moje naděje rozplynuly, když mě zkrátka rodiče neposlouchali. Neměli zájem.

„To," ozve se otec překvapivě jako první a já proto zbystřím všechny svoje smysly, lano kolem hrdla se mi ještě víc utáhne, „co jsem ti pověděl, když jsem ti dával peníze na Trevorův dárek, jsem myslel doopravdy."

Nevím, z čeho mám být víc frustrovaný. Z toho, že otec zní tak strašně kajícně nebo z toho, že jsem dočista zapomněl na Trevorovy narozeniny a hlavně na to, abych mu koupil ten zatracený dárek. Co mu teď sakra dám? Napadala mě jedna věc, ale stále jsem si nebyl jistý. I když jsem to chtěl víc, než cokoliv jiného. Zřejmě to nakonec bude muset přijít samo. A třeba se mu to nakonec nebude ani líbit. Kdo ví? Teď na to ale není čas. Očekává se ode mě nějaká reakce. Jen nevím, co na to mám říct. Jak na to reagovat.

„Nejsme perfektní rodiče," pokračuje dál a já si neznatelně oddychnu, že ještě nemusím nic říkat, „víme to. Od té doby, co bydlíme v Greyshieldu se řada věcí změnila. A celou tu dobu jsme si mysleli, že na Johna to má zkrátka větší dopady, než na tebe. Tvářil ses od začátku tak hrdinsky, že jsme si prostě zvykli na to, že to zvládáš. Nenapadlo nás, ani jednoho, že to jen dobře skrýváš. Mělo nás to napadnout, ale nenapadlo. Taky bys měl ale vědět jednu základní věc, Chrisi. Dávali jsme na Johna takový pozor, protože jsme ho jednoho dne, pár dní po tom, co jsme se sem přestěhovali, našli s tubou prášků na spaní. Bylo to uprostřed noci, spal jsi. Předávkoval se."