willow✔️

5.

Po večeři jsem se odebral do pokoje, abych se začetl do prvního dílu a zjistil, jestli je to čtivé a už od začátku dobře vystavené. A nestačil jsem žasnout nad tím, jak mi písmenka mizela před očima, zatímco jsem hltal slovo po slově a řádek po řádku. Otáčel jsem stránky s tím, aniž bych se díval na jejich číslování a naprosto jsem propadl kouzlu Jude Duartové a Elfhamskému království. Dramatem a napětím prosycené byly už první strany a čím víc jsem se dostával do obrazu, tím víc mi autorka ukazovala, jak strašně jsem vedle. Nakonec jsem skončil po hodině a půl, kdy jsem se bez přestávky dostal až do sté strany. Vložil jsem do knihy záložku a odložil ji pod polštář. Její další dvě sestřičky zely na psacím stole pod palandou. Nakonec pro ten stůl najdu přece jen nějaké využití. Každopádně před Richardem smeknu. Ta kniha je totiž skvělá.

Nepřestal bych číst, ale hodiny na mobilu ukazovaly několik minut po osmé hodině a bylo na čase se jít vysprchovat, spáchat popřípadě hygienu a zalézt do postele s myšlenkou na sladký spánek, který se pomalu vkrádal do mého oběhového systému. Čtení dalo zabrat mým očím, takže když jsem knihu odložil, připadal jsem si jako omámený a oční bulvy mě pálily jako bych si do nich nalil kyselinu.

Když se tedy odebírám z postele, zjišťuju, že Trevor leží v té své a kouká se na něco do mobilu. Po večeři jsem od stolu vystřelil, jako bych měl u zadnice trysku, protože jsem se nemohl dočkat, až se začtu. Vypustil jsem celkové dění kolem sebe, takže i jeho přítomnost šla mimo mě. I teď by mi to mělo být naprosto jedno, kdyby v posteli neležel jen ve spodním prádle. Jako by vycítil, že takový výhled potřebuju, abych se probral.

Oči mi nestoudně sklouznou k jeho rozkroku, kde je klid a mír. Přesto přes ty bílé boxerky mírně prosvítá jeho chlouba a já se nepatrně ošiju a zadržím dech, přičemž na sucho polknu. Celé jeho vzezření je naprosto perfektní. Mozek mám jako kaši, kterou je potřeba rozmíchat, srdce mi vynechává hned několik důležitých úderů, zatímco hlava se mi začíná motat, jako bych vystoupil z horské dráhy. Ten výhled je naprosto nepřekonatelný. Veškeré vjemy, které jsem dnes vstřebal, prakticky lusknutím prstu, zastiňuje on se svou dokonalostí.

Zrakem putuju od rozkroku směrem nahoru po břišních svalech až k prsním. Prsty, kterými se držím žebříku, mě svědí a pálí od toho, jak moc bych se ho chtěl v tuhle chvíli dotknout. Krev se mi neskutečným tempem řine do obličeje a v mém rozkroku co každou chvíli cuká. Měl bych se pro krista pána ovládnout, jinak ztratím pojem o tom, že se musím držet zpátky a vrhnu se na něj.

Pokračuju dál, k jeho pootevřeným rtům a ty moje vlastní mě začnou brnět stejným způsobem, jako bříška prstů. Jaký je asi polibek od něj? Vroucí? Smyslný? Vášnivý? Chtivý? Je zbytečné však nad tím přemýšlet. Takové pocty se mi nikdy nedostane a tohle je jen trest za to, že tak morbidně smýšlím o všem a všech.

Jen tak tak stihnu skrýt svůj chtivý pohled, když otáčí svou hlavu směrem ke mně. Jako by ani on doteď nevnímal svoje okolí. Cítím na své tváři jeho pohled, zatímco pomalu slézám z postele dolů. Proklínám toho, kdo vymyslel tyhle palandy. Jakmile se mi schůdky žebříku zabodávají do spodní části chodidla, umírám touhou vykřiknout bolestí. Je to, jako by někdo škrtl zápalkou a pohltil plamenem obě moje nohy. Bolest vystřeluje až k lýtkům, kde několikrát zacuká.

„Co to čteš?" ozve se a já pohlédnu nahoru, když se moje chodidla konečně dotýkají tmavě hnědých, žíhaných plovouček. Jeho modré oči se vpíjí do těch mých. Připadá mi, jako by mezi námi jiskřila statická elektřina. Je to však jen výplod mé bujné fantazie. Nic jiného.

Překvapuje mě, že na mě mluví. Přesto v jeho pohledu poznávám jakousi lítost. Nevím však, jestli lituje mě nebo to, že mluvil o té psychologii. Zpětně si uvědomuju, jak hloupě jsem se choval, když to myslel v konečném důsledku dobře. A měl bych být rád, že se o mě někdo zajímá. Jenže v tom je ta potíž. Já zkrátka rád nejsem, protože on je mimo mou ligu. Ať už jako kamarád nebo něco víc – což je neuskutečnitelné.