willow✔️

2.

Za nějakou dobu nás svolali dolů – fakt jsem si připadal jako na táboře. Situace v pokoji by se dala popsat tak, že on mluvil a já napůl vnímal a napůl se unášel pocitem, že se mu líbím. Samozřejmě vím, že to nemyslel vzhledově, ale díky tomu jednomu konstatování jsem si připadal, že nejsem zase tak zatraceníhodný člověk. Přece jen jsem mu řekl naprostou pravdu a on se jí zasmál. Snažím se to brát tak, že se mi nevysmál, i když tím stylem by se to dalo určitě taky nazvat. Ne moc často se totiž stává,  že se někdo mé poznámce zasměje. Nejsem vtipný člověk. Alespoň ne venku pro lidi.

Připadám si docela jako Rae ze seriálu My Mad Fat Diary. Ta byla taky úplně ulítlá, když ji nějaký kluk vysekl kompliment. Každopádně jsem měl co dělat, abych pobral všechno, s čím se mi svěřil. Jeho táta to prý měl jen o fous, protože se mu ve firmě lepil na paty táta jeho kamaráda – což mě přivedlo k tomu, že on těch kámošů bude mít víc, než dost. Trošku mě zabolela ta nespravedlnost světa. Dalo se to ale pochopit. Myslím, že na své škole byl jeden z těch nejoblíbenějších lidí. A kdo by se s takovým člověkem nechtěl bavit?

Žijí skoro až na hranicích města, mají velký dům s francouzskými okny. Jeho přítelkyně se jmenuje Rachel a chodí spolu něco málo přes dva roky. Rachel, podle toho, co mi ukazoval na fotkách, je typickou královnou krásy. Dlouhé hnědé vlasy, alabastrová pleť, tmavé oči, postavu jako modelky z playboye a smysl pro precizní módu. Když mi ukazoval jejich společnou fotku, měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. Oba působili naprosto jako vystřižení z nějakého amerického filmu.

Vyprávěl mi taky o tom, že se zná s Garrym, ale nijak výrazně se spolu nebaví. Jejich tátové jsou prý nejlepší kamarádi a jemu připadá, že Garry se snaží působit zajímavě – proto ty blonďaté vlasy – ale vcelku je to nudný jedinec, na němž není nic zajímavého. Poprvé jsem ucítil, že se mi na něm něco nelíbí. Já, ačkoliv nemám rád lidi, si myslím, že každý je svým způsobem zajímavý. Dokonce i ti největší břídilové, jako jsem já. Každý máme nějakou vlastnost, díky které jiným můžeme přijít zajímaví. Vím, že kdybych se jen trochu snažil, mohl bych se obklopit lidmi, kteří milují sledování seriálů stejně tak, jako to miluju já. Neřekl jsem na to však nic a jen kývl. Vyvracet něčí doměnky a názory mi totiž moc nejde.

Chvíli před tím, než se zdola ozval hlas mojí matky – která jistě mezitím stačila připravit nějaké to jídlo – mi ještě řekl, že se mu sem vůbec nechtělo, protože kromě Garryho nikoho vlastně vůbec nezná, a taky proto, že tu bude bez signálu. Ale že teď na to docela mění názor, protože se mu ta chata a její okolí vážně líbí. A že mu prý všichni, až na Garryho, přijdeme sympatičtí. Abych byl upřímný, jediný, s kým bych v tuhle chvíli mohl sympatizovat, je havran Richard, který oplývá stejně temnou aurou.

Odebíráme se dolů, jako stádo krav na porážku. V přízemí už stojí moje matka, která na všechny kýve. Na tváři má vlídný úsměv a je převlečena do sportovních legín, které dávají vyniknout jejím štíhlým nohám, a pohodlného přiléhavého tílka růžové barvy.

Když jsem říkal, že se o sebe stará a pečuje, myslel jsem tím, že nejenom že používá spoustu přípravků na pleť, vrásky, vlasy a tak dále, ale také chodí do fitka. Vždy po práci, když má čas, což je většinou pondělí, středa a pátek, se z domu odebere na dvě hodiny do největšího Greyshieldského fitka a dává si do těla, jako by ji nebylo přes čtyřicet. Vlastně celá rodina tak nějak sportuje. Samozřejmě až na mě. Dá se říct, že sport rád pozoruju v seriálech, ale co se týče nějaké sportovní aktivity...no, zkrátka nesportuju. To je možná další problém, který můj táta se mnou má, ale o tom zase jindy.

„Do jídelny," řekne jen a John, Richard, Livie, Garry i Trevor ji minou, zatímco já se lemploidně snažím dostat ze spárů těch skřípajících schodů. Vůně dřeva se stále vznáší všude kolem nás. „Tak co? Líbí se ti tady?"