willow✔️

24.

Trevorův narozeninový den přišel mnohem dřív, než bych očekával. Dalo se to ale předpokládat, když jsme byli pomalu do dvou do rána vzhůru a líbali se jako diví. Nemohl ze mě spustit ruce, oči ani ústa. Stále na mě musel sahat, přesvědčovat se, jestli jsem v pořádku, když mi rukou zajel pod tričko. Odůvodnil to tím, že mě potřebuje cítit. A já se nijak nebránil, protože jeho dotek pro mě znamenal neskutečně mnoho. Cítit hebký dotek jeho nádherných rukou na mých holých bocích či břiše. Úplně ze mě opadl ten prvotní stres. Stále mi ale v hlavě, někde v pozadí, šrotovala myšlenka, že až se ráno vzbudím, bude oheň na střeše. Proto, když jsme šli spát, jsem mu nakázal, aby to prostě přešel a nezabýval se tím. Že si to s nimi bude moci vyřídit někde jinde, hlavně ne tady.

Slíbil mi, že to neudělá i přes veškerou nelibost, kterou v sobě choval. Nakonec jsme usnuli hodně rychle. Tedy alespoň já usnul hodně rychle s chutí jablek na mých vlastních rtech. Zdály se mi sny. Bylo jich víc, ale pamatuju si jen dva.

V jednom jsme s Trevorem trávili noc u jezera tím, že jsme se na sebe dívali a jen si povídali o všech možných hovadinách, které nás za tak krátký život potkaly. Byl to příjemný sen, který však vystřídal jiný.

Nacházel jsem se na klučičích záchodech ve škole. Stál jsem u dveří a jako osoba navíc jsem pozoroval Dannyho, Garretta a Petera, jak do někoho kopou. Neviděl jsem dotyčnému do tváře, ale bytostně jsem pociťoval jeho bolest, jako by to byla moje vlastní. Pokusil jsem se udělat několik kroků, abych lépe viděl, kdo to je a případně jim zabránil v jeho dalším bití. Ono bylo vlastně jedno koho tam uvidím, měl jsem v plánu zakročit tak jako tak, jenže pohled na moje svíjející se já v přívalů dalších a dalších kopanců mě zkrátka ohromil. Pozoroval jsem to jako divák, ale přitom jsem ležel pod jejich nohama, tiše skučel a snažil se umřít.

Možná to byla předzvěst toho, co mě očekává, když se do toho Trevor vloží. Možná to byl jen pouhý sen neznázorňující nic. A možná to byla ukázka toho, jak by to mohlo dopadnout, když se za sebe brzy nepostavím. Je to však samé možná. Vím však určitě, že to byla poslední kapka na můj spánek a já se s hlasitým dýcháním probudil do časného rána, kdy venku teprve vycházelo slunce a na čerstvý zelený trávník dopadaly kapičky rosy. Lehl jsem si zpět do postele, ale bylo mi jasné, že neusnu. Když jsem se otočil k Trevorově posteli, jestli jsem ho nevzbudil, překvapení bylo, že jeho postel byla ustlaná a on nikde.

Asi hodinu jsem takhle ležel a přemýšlel o tom, co ten sen znamenal. Jediný výsledek byla moje frustrace, která se odvíjela na mém omytí. Přistihl jsem se, jak si naschvál třu silně dlaně o obličej, aby mě to bolelo. Míval jsem takové stavy, kdy jsem něco dělal mnohem silněji jen proto, aby mě to bolelo. Protože fyzická bolest částečně mírnila moje nitro před tím, aby mě nepožralo celého zaživa. Nikdy jsem tomu nepřikládal moc velkou váhu. Zkrátka občas potřebuju upustit páru, a tak si píchnu naschvál jehlu do prstu nebo prostě jen tak kopnu do něčeho tvrdého. Důvodem je také, že se můžu chvíli soustředit na svou fyzickou stránku bytí. Nejen na tu psychickou.

Trevor k mému překvapení seděl u snídaně, úplně znavený, ve společnosti své přítelkyně, která vypadala jako královna krásy. Oči ji zkrášlovala jen řasenka, obličej měla svěží bez jediné chybičky, vlasy krásně načesané do vysokého culíku a tělo ji zahalovalo bílé tílko a mini šortky. Trevor vedle ní vypadal jako oživlá mrtvola, co se do sebe snaží nacpat croissant.

Nebyli ale sami. Společnost jim dělal tichý Richard, který měl v hrnku nalitou černou kávu, ujídal z misky skořicové lupínky a pozornost věnoval knize. Když mě viděl, jen kývl na pozdrav a pak se honem rychle vrátil ke čtení. Já si ze stolu vzal obyčejnou housku, kterou jsem si namazal máslem, trochu ho posolil a k němu si nalil ze skleněného džbánu krásně vyhlížející čaj. Moje mamka byla zvyklá vstávat brzy, takže už ani nebylo překvapení, že je to tu všechno tak krásně nachystané.