willow✔️

16.

Cesta do chaty byla snad nekonečná. Nebo mi tak alespoň přišla, protože se moje nohy táhly a nechtěly poslouchat a já se co každou chvíli otáčel, jestli nejde za mnou. V hlavě jsem měl pro jednou vybrakováno. Doslova si veškerou pozornost mého myšlení zabíral jen on a jeho rty. Myslel jsem na to, že jsem poprvé někoho políbil. Ze své vlastní iniciativy, protože jsem cítil, že tak je to správně. Trevor potřeboval pomoci v udělání si pořádku ve své vlastní hlavě. Ve svém vlastním těle. A pokud mu ten polibek pomůže, pak jsem se rád obětoval.

Já se jen ujistil v tom, že to, co k němu cítím, je opravdové. Skutečné. Tak skutečné, že jsem měl chuť to všem vykřičet do obličejů, když jsem se nakonec dostal do našeho útočiště. Nic takového jsem ale neudělal. Místo toho jsem vyšlapal schody, které snad vedly na Mount Everest, a zaplul do našeho pokoje. Chvíli jsem jako omámený pozoroval jeho postel. Nevím proč, prostě, když jsem zavřel dveře, oči mi okamžitě sklouzly k jeho posteli a já zůstal stát jako přikovaný k zemi a hypnotizoval jeho přikrývku, polštář. Zkrátka vše, co tam měl. Přemítal jsem, zda už deka i polštář načichli jím.

Samozřejmě nejsem uchylák, který by čuchal ke všemu, čeho se Trevor dotkl. Ale chtěl jsem to zkusit. Nakonec jsem ale odolal. Nebylo by to ani pro mě příjemné, kdybych se vrátil do pokoje a zjistil, že Trevor je na mé posteli a fetuje moje přikrývky. Asi by mi to bylo trošku proti srsti. Takže jsem se odebral ke komodě, odkud mě v mém tažení na koupelnu doprovázelo spodní prádlo a nový ručník. Zavřel jsem se, zamknul, jako robot ze sebe svlékl věci a vlezl do sprchového koutu.

Voda snad ještě nikdy nebyla takovým vysvobozením, jakým se pro mě stala dnes. Nechával jsem skoro horké potůčky spalovat moje tělo a nijak mi to nevadilo. Srdce mi při každé myšlence na jeho jablkové rty vynechalo několik úderů. Všechna ta voda, která stékala přes má ústa, připomínala jeho jemné, strachem naplněné rty. Vroucí rty plné zmatení. Tak smyslné. Nevím, kde jsem na tom slově byl, ale zkrátka mi přišlo, že jiné slovo se k tomu ani použít nedá. Protože pokud měl někdo opravdu smyslné rty, pak to byl právě on.

Kolik času asi bude potřebovat? A až se vrátí do pokoje, co vydedukuje? Pamatuju si na svůj boj. Už to jsou dva roky, co jsem si to byl schopný přiznat. Nebylo to nikterak složité, už dříve jsem na sobě pozoroval, že zkrátka nebudu normální jedinec, když se mi líbili muži z televize. Kdy jsem spíš, než velké poprsí či zadek, obdivoval mužská strniště, ostře řezané tváře, stejně tak lícní kosti nebo vypracovanou postavu. Zkrátka jen prostě přišel den, kdy mi došlo, že už to nemůžu oddalovat. Abych se sám se sebou vyrovnal jako s celkem, musel jsem to říct nahlas. A tak jsem si stoupl před zrcadlo ve svém pokoji – protože komu bych to taky říkal, že jo – a pověděl sám sobě, kdo jsem.

Upřímně, nesnáším tohle značkování lidí a příčí se mi, že pro povahu člověka či pro to, co preferuje, existují výrazy jako gay, bisexuál, lesba, a tak dále. Zkrátka proč se lidi rozhodli sami sebe značkovat? Asi abychom měli rozšířenou slovní zásobu nebo opravdu nevím. Ale to už je svět. Pro všechno a všechny existuje nějaké pojmenování. Takže jsem gay. A naučil jsem se s tím žít tak, jako by to byla naprostá samozřejmost. Jako by to jinak nešlo.

Řekl bych také, že od té doby, co jsem to řekl nahlas, dokážu svobodněji dýchat. Ano, samo sebou mám občas stavy, v nichž si říkám vlastně pořád dokola tu samou otázku – proč já? - ale netrvá to nijak dlouho. Něčím se zabavím a tyhle stavy odchází. Také od té doby mívám méně panických záchvatů. V minulosti jich bylo daleko více, než teď. Ale na sebevědomí mi to nijak nepřidává. Právě naopak. Před všemi těmi hochy ve škole si zkrátka přijdu špinavý. Jako když přijdete do třídy ve starém oblečení a víte, že všichni ostatní budou mít nové, značkové oblečení. Nebo když dostanete nový telefon, myslíte si, jak se najednou všem vyrovnáte a najednou bum – všichni mají úplně nejnovější verzi té značky a vy jste opět za břídila. Tak se většinu času cítím ve škole.