willow✔️

12.

Hledět na něj je jako topit se v oceánu emocí. Prohání se mnou jako vlny, které rozvířila plující loď vyhazující pasažéry do propasti vodních hlubin. Nedokážu to pořádně popsat, co se ve mně v tuhle chvíli odehrává, ale mohl bych tu sedět celý den a pozorovat ho bez zbytečných slov. Je to jako dívat se na obrázek nějaké přírodní krajiny, která vás postupně pohlcuje. Jako sledovat nějaký extra vydařený videoklip od vašeho oblíbeného interpreta, který si pouštíte pořád dokola, protože nemůžete přestat. Opravdu bych tu mohl sedět a dívat se na jeho nádherně zvlněné kadeře, spadající mu mírně do čela, obdivovat tu krásně jemnou pokožku na tváři bez jediné skvrnky. Cítit ostré řezání z těch lícních kostí či se utápět ve smršti ledově chladné modři v jeho očích.

Nikdy jsem nic podobného nezažil. Většinou kluci, kteří vypadají jako on – technicky vzato nikdo není takhle krásný a já si občas říkám, jestli tohle není jen nějaká plastická operace, která ho vylepšila k dokonalosti – ve mně vzbuzují nenávist za to, jaké postoje zastávají. Vzbuzují ve mně agresi a pocit, že bych na ně nejraději vzal nějakou ocelovou tyč a střískal je do jednoho velkého klubka hňupů, co si honí ego na takových, jako jsem já. Jenže u něj ve mně panuje velká smršť emocí, ovšem kladných. Nemohl bych ho nenávidět, ani kdybych se snažil sebevíc. Nemohl bych si představit, jak ho mlátím ocelovou tyčí, protože za to bych šel jistě do pekla. Ačkoliv nejsem nijak věřící. Nemohl bych mu vlastně ani slovem ublížit.

Nesedím tu však kvůli tomu, abych ho obdivoval či si uvědomoval, kam až hluboko spadají moje city k němu. Jsem tu, aby mi řekl, proč mě políbil. Jsem tu, abych mohl večer ulehat do postele a nemusel přemýšlet nad tím, že jsem se ho nezeptal. Třeba ke mně také něco cítí. Ovšem to je ta největší blbost, jakou si mohu myslet. Jak by mohl? Vždyť on je perfektní. Je jako to nejkrásnější chráněné místo na planetě. Takový člověk se jistě nezabouchne do někoho, jako jsem já. Do průměrně vypadajícího podivína bez špetky smyslu pro udržení vztahů. Je nesmysl nad něčím takovým vůbec přemýšlet.

„Proč jsi to udělal?" zeptám se dříve, než ztratím odvahu. Snažím se tvářit klidně, vyrovnaně, neutrálně. Nechci, aby poznal, jak moc mě ten polibek pohltil. Jak moc velký bordel ve mně zanechal. Protože tomu se ani jinak říkat nedá. Doteď jsem v sobě nosil nepořádek. Teď je tam přímo bordel a já se začínám obávat, jak tohle léto skončí.

Možná bych mohl udělat to, co udělal můj bratr. Vyvolat s někým nějakou scénu a nakonec rodičům říct, že chci jet domů. Mohl bych to udělat. Distancovat se od něj i od citů k němu, protože vím, že když ho neuvidím, odvrátím tuhle katastrofu, která se na mě sesypala jako pytel s moukou ležící na poličce. Greyshield je velké město, takže není šance, že bychom na sebe ještě někdy narazili. Otcové nás stejně, nebo alespoň mě ne, neberou na pracovní večírky. Je to čistě dospělácká záležitost a já bych stejně ani nešel. Nejsem na velké pofidérní večírky plné falešných lidí, které ani neznám. To, že jsou falešní je jistá věc. Stačí chvíli poslouchat tátu, jak doma mluví o svých kolegách a sledovat ho teď, jak se k nim chová. Je stejně falešný, jako oni.

„Já-" zasekne se s vytřeštěnýma očima, jimiž hledí přímo do těch mých. Srdce mi hned několikrát poskočí v hrudi. Vypadá vykolejeně. Musel však vědět, že se zeptám. Musel to tušit. „Nevím, Chrisi, proč jsem to udělal. Ale nechci, aby ses na mě kvůli tomu zlobil. Byla to pitomost. Velká pitomost."

Ty dvě poslední věty mě zraňují však víc, než by se mi líbilo. Možná, že to byla pitomost, ale bylo to něco, co jsem si opravdu přál. O čemž samozřejmě neví a ani se to nedozví. Pro mě to ale pitomost nebyla. Nakonec to vypadá, že jsem stejně tak upjatý, jako ty holky, jimž záleží na prvním polibku. Protože teď si uvědomuju, že mně na tom záleží. A absolutně mi nevadí, že si ho vzal zrovna on. Že si ho vzal člověk, k němuž něco doopravdy cítím. Člověk, který by se mnou mohl cloumat ze strany na stranu a já bych mu za to poděkoval.