willow✔️

11.

Sebíhám schody po dvou, nehledě na to, jestli mě někdo pozoruje. Potřebuju teď nějaký prostor. Potřebuju ticho na to, abych mohl přemýšlet. Potřebuju se nějakým způsobem distancovat od ostatních, tak jako obvykle. A hlavně se potřebuju distancovat od něj. Proto když jsem v přízemí, mě napadá jediné místo, kam bych se mohl zašít nepozorován. Možná, že tam bude Richard, ale momentálně mi to je jedno. Ten bývá tichý, takže mi nebude vadit přemýšlet před ním.

Vbíhám tedy do knihovny a zavírám ze sebou dveře. Na rtech stále cítím chuť čerstvých jablek a snažím se vzpamatovat ze šoku, který mnou lomcuje. Přecházím kolem toho dřevěného stolu až ke křeslům. Mám štěstí. Nikde nikoho nevidím. Nikdo tu není. Můžu v klidu přemýšlet.

Jenže co to vlastně znamená v klidu? Co? Celé nitro mám rozbouřené, moje tělo je teď rozdělené na dva protipóly, které po sobě křičí a já nedokážu rozeznat, co kdo říká. Snažím se něco z toho uchopit, ale nejde mi to. Jako bych měl levé ruce. Proklouzává mi to mezi prsty a spadá to mezi všechno ostatní. Působí to jako nitky. Neskutečně slabé nitky, které nemám šanci podchytit a jednou provždy je zničit.

Unaveně usedám do křesla a několikrát si promnu oči. I to byl však špatný tah na šachovnici, protože jakmile zavírám oči, vidím to. Celou tu scénu, jako bych pozoroval nějaký seriál. Seriál, v němž hraju hlavní roli, aniž bych věděl, jak jsem k tomu přišel. Proč to udělal? Proč mě políbil? Vím, že celou dobu básním o tom, že bych chtěl ochutnat jeho rty, ale teď, když se to doopravdy stalo, jako by se rozpadla i ta poslední zábrana.

Od svých desíti let se od lidí distancuju. Navazuju kontakty jen když musím. Nepoutám se k nikomu a k ničemu. Sám sebe nenávidím za to, jak vypadám i za to, jak se občas chovám. Nejsem prakticky upnutý ani sám k sobě, protože mi pořád přijde, jako bych sám sebe nějakým způsobem zrazoval. Tím, jak neustále ustupuju rodičům. Tím, jak na sebe nechávám kretény ve škole hulákat. Tím, jak přehlížím to, že vedení školy s tím nic nedělá. Od toho posledního Lunina dopisu se snažím zůstat ve své bublině, do níž patřím jen já. Protože kohokoliv si pustím k tělu, ublíží mi.

Dech mám nepravidelný, svět se se mnou točí a přijde mi, jako by mě postihl panický záchvat. Zběžně si uvědomuju, že jsem neměl utíkat, ale měl jsem se ho zeptat proč. Jenže pocit, že potřebuju být teď chvíli sám se svým vlastním vnitrem je daleko silnější. Navíc mám najednou nohy jako z olova. Doslova s nima nemůžu ani hejbat. Jako bych se stával součástí této chaty a dřevěněl.

Proč mě políbil? Proč to ksakru udělal? Bylo to vzájemné. Neshazuju vinu jen na něj, ale on byl iniciátorem toho pohledu. Toho, jak mu roztál úsměv na tváři a on se začal přibližovat. Celá ta situace k tomu vedla a já to přehlížel. Kdyby se to stalo v nějakém romantickém seriálu, fandil bych tomu. Jenže tohle není seriál a já nejsem jeho hlavní postava. Neměl bych všechno pořád převádět na seriály.

Jsme tu týden. Týden a já opravdu blázním. Haraší mi z toho, co se mnou ten kluk nahoře dělá. On sám nemůže vědět, co se mnou dělá, protože jsem mu to neřekl a ani neřeknu. Pud sebezáchovy je prostě silnější, než cokoliv jiného. Jenže mám pocit, jako by to nějakým způsobem věděl. Jako by věděl, co k němu cítím. A proto mě políbil. Lituje mě snad, proto to udělal? Jaké má pro to odůvodnění?

Musím se uklidnit. Musím se srovnat s tím, co se stalo a hrát divadlo, jakože se nic nestalo, což půjde jen velmi ztěžka, když vezmu v potaz, že ho mám pořád před očima. Tu jeho nádhernou tvář, která se ke mně sklání a líbá mě na rty. Smutné na tom všem je, že ani nevím, jaký ten polibek byl. Jsem tak mimo, že si nepamatuju, jaké to bylo. A nemám to ani s čím srovnat, protože jsem nikoho nikdy nepolíbil. Kdyby tohle bylo nějaké drama, mohl bych mu vyčíst, že mi ukradl můj první polibek. Jenže tohle není ani drama a já nejsem nějaká stupidní holka lpící na prvním polibku.