willow✔️

6.

Ani nevím, jak jsem usnul. Nakonec jsem usoudil, že opravdu udělám nejlíp, když se ještě začtu na nějakou dobu do knihy. Přečetl jsem asi dalších sto stran, když se z protější postele začalo ozývat tiché funění občas doplněné chrápáním. Když jsem se podíval na hodiny, ukazovaly něco po jedenácté hodině, což byl tak akorát čas na to, abych to zabalil. Do knihy jsem vložil záložku, abych neztratil příslušnou stránku, uložil ji pod polštář a pak usnul.

Celou noc se mi zdálo o tom, že místo Jude jsem na Elfhamském království já, a že místo Cardana je princem Trevor, který mi dělá ze života peklo. Do slova a písmene. Byl to tak divný a zároveň tak živý sen, že jsem se vzbudil zalitý potem do ranního sluníčka, které oknem pařilo dovnitř. Zrak mi okamžitě spočinul na Cardanovi/Trevorovi, který byl přikrytý až ke krku a otočený zády ke mně. Jeho klidný a spokojený dech mi prozradil, že má ještě půlnoc.

Potichu jsem se tedy vysoukal z postele a s tichým našlapováním přešel až do koupelny, kde jsem spáchal ranní hygienu a také se pořádně vyčůral. Přes noc se můj močák naplnil nevídaně a takovým stylem, jako bych předešlý den vypil nejméně deset litrů vody. I když jsem ve skutečnosti nevypil ani požadovaný počet litrů. Měl jsem to tak ale každé ráno. Více mě spíš trápila moje záda, která byla z té nepohodlné matrace v jednom ohni.

Matrac postele je totiž nesmírně měkká. Skoro jako když skočíte na deku naplněnou peřím. Tak měkká je moje postel tady. Doma jsem zvyklý na tvrdší povrch. Mám totiž skoliózu páteře a doktoři rodičům doporučili, aby mi pořídili speciální matrac pro moje záda. Za ty roky jsem si na ni tak zvykl, že mi dočista vypadlo z hlavy, že je nějak speciální. Kdybych si na to byl vzpomněl, nemusel bych spát na palandě a už vůbec ne na něčem tak měkkém. Co se dá ale dělat. Teď už je pozdě bycha honit.

Právě znaveně scházím schody dolů. Mobil v ruce mi ukazuje, že je něco málo po sedmé hodině ráno, což není vůbec hezká doba na vstávání. Venku panují oranžové paprsky slunce a tráva venku se v jejich odlesku třpytí. Stačila už spadnout i rosa.

Mám neskutečnou žízeň, a tak rozespalý a ještě v pyžamu scházím až do kuchyně, kde jsou dveře otevřené. Nikdo, kromě mamky a Richarda však u stolu nesedí. Přeci jen je ale stůl plný košíků a misek s jídlem. Působí to jako švédský stůl. Na jedné straně, blíže ke vchodu na terasu, je postavený velký košík s chlebem, hned vedle něj je ten samý košík akorát se světlým pečivem – převažují makové housky. Pak tu je mistička s máslem, pomazánkovým máslem či vajíčkovou pomazánkou. A pak na samém kraji jsou připravené tři džbány s pitím rozdílné barvy.

Ta jedna, která je přikrytá, je naplněna černou kofeinovou tekutinou. Kávou. Ten další je žlutý, takže předpokládám, že je v něm pomerančový džus, kterého mamka nakoupila požehnaně, protože ho měli v supermarketu v akci. A ten poslední v sobě nese průzračno, což tedy značí, že je naplněný obyčejnou vodou s bublinkami. Myslím si, že mamka si přivezla i bublinkovač, který si pořídila na vánoce, aby nám mohla udělat kvalitní domácí limonády.

Moc si lásku v rodině nevyjadřujeme – dokonce ani máma s tátou ne – ale když se teď dívám na ten stůl, nejraději bych ji vykřičel do obličeje, jak moc ji mám rád a jak jsem strašně rád za to, že jsem zrovna její syn. Ano, sice má své mouchy, jako každý z nás, ale stará se o svou rodinu jak nejlépe může.

„Dobré ráno," popřeje mi, čímž upozorní na mou přítomnosti i Richarda, který jí rohlík namazaný obyčejným máslem. „Vzpomněla jsem si v noci na tu tvoji matraci, takže jsem skoro ani nespala. Jak ses vyspal?"

Starostlivá, jak jen to jde. Co se týče mého zdraví, lpí na mě tak, že je to mnohdy nesnesitelné. Kdyby se však takovým způsobem starala i o mou psychiku, bylo by všechno o něco snazší. Ale přijde mi sobecké od ni něco takového chtít, když už tak vyjadřuje víc mateřských pudů, než kterákoliv jiná matka.