willow✔️

20.

Mojí největší chybou je, že jsem si nikde nikdy nenašel příručku k tomu, abych se vyrovnal se svými emocemi po tom, co jsem si uvědomil k čemu to mezi námi dvěma vlastně došlo. V tu noc jsme si společně vlezli do sprchy a všechno bylo prostě báječné. Jeden druhého jsme omyli – nemluvě o tom, že dole se, ani ne po deseti minutách, znovu začaly dít věci – a tak se stalo, že v ten večer jsem prošel neskutečným orgasmem ještě dvakrát pod proudem příjemně teplé vody a pod přívalem jeho vroucích polibků. Ráno však nakonec udeřilo v plné síle.

Cítil jsem se divně. Hrozně divně. Nedokážu popsat, jak moc divné mi to přišlo, ale z části jsem se za sebe i styděl. Vím, že na tom není nic divného, když si s kámošem vymastíte brko – bože, zabijte mě někdo, ale vážně. Jenže já kámoše nemám a nemastím s nima ani videohry, natož abych s nima mohl mastit brko. Začalo mi docházet i to, že nejsme v oficiálním vztahu a nikdy nebudeme. Připadal jsem si jako laciná coura a snažil se mu vyhýbat pohledem.

Naštěstí spal, takže jsem vykonal ranní hygienu – ještě před tím jsem zrcadlo zakryl ručníkem, abych se na sebe nemusel dívat – a vypadl z pokoje, jako bych měl u zadku tryskáč. Důsledky té noci ve mně zanechávaly rozporuplné pocity, protože jsem se vážně styděl, ale na druhou stranu jsem ještě nikdy nic tak intenzivního nezažil. Své o tom ví prakticky i můj rozkrok, v němž občas bolestí škubne. Trevor ho vytahal tak, že mě bolí jen čůrat. Doufal jsem, že to přejde.

U snídaně jsem se nikterak dlouho nezdržel, protože mnou vlastně ani nejímala chuť k jídlu. Celou dobu jsem měl před očima postelovou i sprchovou scénu. Jako bych sledoval nějaký seriál a dokázal se vžít do hlavní postavy natolik, abych cítil to, co cítila ona. Jenže problém byl, že to já byl ta hlavní postava a byly to moje vlastní pocity. Nejvíce mě drtil fakt, že jsem jako lusknutím prstu dovolil, aby viděl mé pihaté tělo. To tělo, za něž se tak strašně moc stydím. On však za celou tu noc nepronesl ani jedinou poznámku. Tedy, ne zápornou.

Když jsme nakonec naši aktivitu ukončili a každý zapluli do své postele, nepopřál mi dobrou noc. Nebo možná jo, ale já byl tak unavený, že poslední, co si pamatuju, je jeho hlas šeptajíc do nočního ticha, jak moc krásný mu připadám. Vím, že jsem se usmál a pak mě stáhla tma takovou rychlostí, že vlastně nemám ani tušení, jak dlouho jsem spal.

Uchýlil jsem se na verandu, na níž jsem si sedl a koukal do lesů. Myšlenkami jsem byl ale úplně jinde. Respektive u první hodiny tělocviku na střední škole.

Měli jsme hrát vybíjenou a tělocvikář nás rozdělil do dvou družstev – to tak bývá zvykem v kapitánské vybíjené. Když si kapitáni vybírali své spoluhráče, zůstal jsem v řadě stát jako poslední, což byl můj strach číslo jedna. Nakonec jsem však skončil v týmu Garretta Lawlesyho, kterej patří do Dannyho partičky. Danny byl druhým kapitánem a Garrettovi se kvůli tomu posmíval. Hlavně kvůli tomu, že do svého týmu dostal brýlaté tintítko.

Tělocvikář nám začal vyjmenovávat pravidla hry, čímž nás málem unudil k smrti a pak pronesl, že Garrettovo družstvo bude hrát bez trik. Vysvětlil nám totiž, že předchází nějakým vtipným zběhům. Někteří kluci z jiných ročníků si totiž z tělocvikáře dělali srandu tak, že přebíhali z družstva do družstva a on pak nevěděl, kdo ke komu vlastně patří. Tohle byla taktika, jak nás rozeznat. Nepochopil jsem, proč nám prostě nedal dresy, ale nijak nahlas jsem se neozýval.

Podotýkám, že do té doby jsem tak nějak akceptoval fakt, že moje tělo je pihaté a na boku se mi vyjímá skoro přehlédnutelná jizva. Akceptoval jsem i to, že je moje tělo bílé jako čerstvě napadaný sníh. Přetáhl jsem si tedy triko přes hlavu a odhodil ho na kupu. Postavil jsem se ke Garrettovu týmu a pak mi došlo, že se ozývá šuškání a chechtání.