willow✔️

10.

Krátce před tím, než jsme se odstěhovali z Ohia, jsem byl venku se všemi svými přáteli. Samozřejmě jsem jich neměl moc, už jako dítě jsem byl uzavřenější, než všichni ostatní. Sešli jsme se na sídlišti před bytovými domy, kde byly skluzavky a pískoviště. Pamtuju si Dericka, Linu a Emu. Ti tři byli něco jako moji sourozenci, ti ostatní šli prakticky mimo mě. Nikdy jsem se s ostatními, než s těmi třemi moc nebavil. Pamatuju si, jak se mě Derick, docela obtloustlý chlapec lpící na čokoládě, ptal, proč se nebavím s nikým z jeho přátel. Tenkrát už jsem byl tak dost naštvaný kvůli tomu stěhování, takže jsem mu odsekl, že jeho přátele nepotřebuju. Což samo sebou byla lež.

Ve skrytu, když si to teď tak na rychlo přemítám, jsem na něj žárlil a nedokázal jsem vysvětlit, jak je možné, že takhle tlustý kluk má víc kamarádů, než já. Vím, nezní to moc dobře a byl jsem hnusné dítě, přiznávám. Děti jsou zkrátka v hloubi duše zlé. Nikdy jsem mu to do očí neřekl. Až do toho dne. Začal jsem na něj přede všemi řvát, že jeho kamarády nepotřebuju a ať si je strčí do tý svojí tlustý huby. Být totiž neomalený bylo tenkrát strašně cool a já si to chtěl vyzkoušet. Byla to ale chyba.

Derick mě chytil pod flígrem, tou svou dětskou pěstí mě uhodil do oka a já spadl na všechny čtyři do štěrkové cesty plné kamení. Obě kolena jsem měl rozedřená na krev. Bylo to i vlastně naposledy, co jsem ho viděl, protože na rozloučení se mnou přišly jen Lina a Ema. Derick se na mě zlobil. Měl jsem ovázaná obě kolena a sotva jsem chodil. U doktora mi na to dali takovou tu zelenou vodičku, co strašně nepříjemně pálí. Brečel jsem pak celou noc. Ještě před tím totiž, než mi to namazali tou odporně páchnoucí vodou, mi museli z rány vytáhnout kameny. Do dnes si pamatuju tu nesnesitelnou bolest.

A proč to vytahuju? Protože to Trevorovo koleno mi doslova otevřelo tuhle vzpomínku před očima. Jako bych byl znovu desetiletý kluk plný zloby ze stěhování a vylil si to na svém nejlepším příteli, kterého jsem už nikdy po tom neviděl. Což je vlastně smutný konec veškerých mých přátelských vazeb. Kontakt s Emou mi vydržel týden. Posílala dopisy, rodiče nám nedovolili sociální sítě. Lina byla vytrvalá. Skoro půl roku, než mi nakonec přišel poslední dopis s pouhým krátkým odstavcem, že nebýt fotky na jejím nočním stolku, kde jsme všichni čtyři, nevěděla by ani, jak vypadám. Na konci toho dopisu už ani nestálo, že by se těšila na mou odpověď a místo normálního rozloučení napsala sbohem. Nikdy jsem na ten dopis neodpověděl, protože jsem pochopil, kam tím míří. Už si zvykla na život beze mě. A já si pomalu zvykal na šikanu a osamocení.

Vstávám rychle ze svého místa a pomáhám mu na nohy. Vzpomínku zastrkávám zpět do pomyslné krabičky s nápisem minulost a podpírám jeho paži, zatímco on skáče na jedné noze.

„Vem mě do pokoje," řekne se zjevnou bolestí v hlase. „V pokoji, ve skříňce pod umyvadle je lékárnička. Měla by tam bejt dezinfekce a nějaký náplasti."

Nic nenamítám, ztěžka otevírám dveře od verandy a vcházíme do prázdné kuchyně. Zjišťuju, že chata už není tak tichá, jako byla, než jsme se na verandu vůbec vydali. Každopádně to jde vedle mě, protože táhnu Trevora až na chodbu a dozadu ke schodišti. Nevím, jak ho zvládnu vytáhnout do třetího patra, když už prakticky teď nemůžu a jsem zadýchanější, než je on.

Zastavíme se před schody a já se na něj otočím. Snažím se nepanikařit z toho, že z té rány kape krev, která stéká po jeho holeni až k ponožkám, bílým ponožkám, do nichž se krev vpíjí. Nezabraňují tomu ani botasky, které má na nohách. Ztěžka oddechnu a přenesu veškerou jeho váhu na sebe, přičemž začínáme stoupat nahoru.

Děláme hluk, ale to nás ani jednoho nezajímá. Trevor co každou chvíli syká bolestí a já si začínám bytostně uvědomovat, jak strašně blízko ho najednou mám. A že je vlastně závislý na mé podpoře. Je to ode mě odporné a proto si hned zakazuju na to myslet. Ovšem to, že ho mám tak blízko zkrátka vytěsnit nejde. Doslova na svém boku, k němuž je přišpendlený ten jeho, cítím napínající se svaly pod jeho trikem.