willow✔️

9.

Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi dnešní sen líbil či nikoliv. Zdálo se mi totiž o té potyčce mezi mým bratrem a Trevorem. Seděl jsem s nimi v tom obývacím pokoji, samozřejmě dál od všech ostatních, a pozoroval Trevora, kterak si hraje s nejmenšími z nás. Vyváděl různé opičárny, kterým jsem se smál i přesto, že se občas z křesla – o němž vlastně ani nevím, jestli v obývacím pokoji vůbec je – ozval hlas mého bratra s nějakou jízlivou poznámkou. Liv s Garrym seděli na sedačce – opět stejný problém jako s křeslem – a taktéž se smáli tomu, co Trevor dokazuje.

Pak se zničehonic Trevor rozmáchl a bez dalších slov uhodil do obličeje mého bratra. A kdyby jen jednou. V tom snu jsem se neskutečně hystericky smál. Tak, že mi padaly z očí slzy, ale já je vůbec nevnímal. To se mi samozřejmě nelíbilo, přijdu si jako psychopat. Jenže pak se najednou z pokoje vypařili všichni ostatní a zůstal jsem tam jen já s ním. On se na mě otočil s příjemně hřejivým úsměvem a řekl mi prostá dvě slova, která mě nakonec i probudila. Miluju tě.

Vím, že v konečném důsledku ten sen nedával žádný smysl a byl vcelku odpudivý, protože nesnáším rozepře a bitky. Ale ta dvě slova, prodchnutá takovým přívalem pocitů, jsem zkrátka vnímal jako to nejhezčí, co jsem kdy slyšel. Co se mi kdy zdálo. Soudím však, že moje mysl se mnou hraje hru, kterou nemůžu vyhrát. Jediné, co mi zbývá, je nad těmi sny tolik nepřemýšlet a nenechat je, aby mě ovládli.

Ráno však přišlo později, než bych očekával. Otevřel jsem oči a jako obvykle jsem se jako první podíval na čas. Je to občas frustrující, hlídat se, abych nezasapal. Dnešní den se ale nesl v líné náladě, protože venku nesvítilo slunce, ale pršelo. Možná proto mi hodiny na telefonu ukázaly devátou hodinu ranní. Venku totiž panovalo opravdu pochmurné počasí, které pokoji nedodávalo skoro žádné světlo. Jen stěží šlo poznat, jestli je opravdu ráno, ale bylo. Skoro pozdní.

Vystřelil jsem z postele jako divý, nehledě na to, jestli Trevora vzbudím a zaplul do koupelny, kde jsem jako obvykle vyprázdnil svůj močový měchýř a vykonal ranní hygienu. Do pokoje jsem vstoupil zpět takřka po rekordních pěti minutách a z komody začal vytahovat věci na převlečení. Dnes se sice nevydám nikam ven, když tam prší, ale aspoň nebudu v pokoji, až se Trevor vzbudí.

A najednou mi dojde, že se neozývá žádný pravidelný dech a dokonce ani chrápání. Přesto cítím jeho přítomnost. Cítím jeho zírání na moje holá záda, když si chystám převléknout triko. Znamená to tedy, že je v pokoji a viděl mě ve spodním prádle, než jsem si nasadil tepláky? Zírá na mě vůbec? Je v pokoji?

Rychlostí blesku si nasadím triko na své pihaté bělostné tělo plné nedostatků a pomalu se začnu otáčet směrem k jeho posteli. Únava, jejíž špetky na mě ještě před malou chviličkou dotíraly, jsou rázem pryč, když si všimnu, jak sedí na své rozházené palandě, opřený o zeď a s jakýmsi zamyšleným výrazem mě propaluje. Poprvé nemám ani ponětí, co se v něm děje.

Tedy ne, že bych tak nějak věděl, co se uvnitř něj děje i jinak, ale z jeho pohledu člověk dokáže vyčíst ledacos. První den té bitvy s mým bratrem byl naštvaný. Poznal jsem to podle zatnutých čelistí a nenávistných blesků v jeho modré tůni. Druhý den byl stále naštvaný, jenže už mi přišlo, že nejen na mého bratra, ale i na celý svět okolo. Včera mi přišel smutný. Podle všeho zůstával zavřený v pokoji celý boží den.

Dnes z jeho výrazu nevyčtu nic. Ale dívá se na mě. Jako by ani nevnímal. Proto několikrát lusknu prsty, čímž ho donutím, aby mírně zahýbal hlavou. A pak se se mnou celý svět zatočí, když se usměje. Tak nádherně. Tak neskonale úžasně, že mám opravdu co dělat, abych se tu nesložil na zem a neusmíval se jako sluníčko na hnoji. Po třech dnech se na mě konečně usmívá.