Říkám si, jestli už náhodou nepřichází ten pád, o kterém tady celou dobu žvaním. Někdy to přijít muselo a mám za to, že Livie bude moje zkáza a prokletí. Ona bude ta, která ten mrak pode mnou zničí a já spadnu do propasti reality, uvězněný v řetězech svých rodičů, kteří mě odvlečou domů a následně zavolají do nějaké psychiatrické léčebny, aby to tam ze mě dostali. Toho démona, který mě nutí mít raději chlapce než dívky.
Krve by se ve mně v tuhle chvíli nikdo nedořezal. Před očima mám hvězdičky, točí se mi hlava a dech mám zaseknutý někde na půli cesty mezi plícemi a ústy. Zírám na ni a přijde mi jako by se čas zastavil. Jako by ho někdo zmrazil, když stojí mezi těmi dveřmi, s rukou na puse – snad aby nevykřikla – a udiveně přeskakuje pohledem mezi mnou a ním. Trevor stále sedí na zemi tak, jak ode mě uskočil a stejně rozrušeným, překvapeným pohledem pozoruje Livii. Strach v jeho očích je nepřehlédnutelný.
„Bože," zapiští dívka potichu, vejde nabuzeně do pokoje a zavře za sebou co nejrychleji dveře. Ruku má u pasu, ale pusu překvapením ještě nezavřela. Přijde mi, jako by očekávala, kdo z nás dvou začne mluvit jako první. Já to však nebudu.. Asi bych se strachy počůral. Jen tak tak držím plný močový měchýř. Ani mi nedošlo, že potřebuju na záchod. Teď se odsud ale nehnu. Potřebuju se ujistit, že s ní Trevor něco provede.
O Livii jsem stačil vydedukovat, že to není úplně člověk k zahození, ale jako my všichni ostatní, i ona má svoje mouchy. Hodně lpí na sociálních sítích – co jsem pochopil, na instagramu je něco jako začínající influencer se čtrnácti tisíci followery – a život bez wifi je pro ni promarněný život. Má ráda módu, což je normální, nebýt toho, že její móda sahá do částek tisíců dolarů. Svoje nejlepší kousky oblečení – ty neskutečně předražené a značkové – nechala doma, aby si je tady neušpinila. Nejhorší však je, že má ráda drby. Musí vědět o všem, co se kde šustne. Stejně jako Richard, jenže ona na rozdíl od Richarda ty drby roznáší dál, aby mohla sledovat, co to s kým provede.
Bože, co je tohle za prekérní situaci? Co mě to popadlo líbat ho za bílého dne, když je dům plný živých lidí, kteří umí mluvit? Mnohem radši bych byl teď na hřbitově. Nebo někde jinde, hlavně ne tady a čelit takovéhle překážce. Co si jen počneme?!
„Než začneš vyšilovat," ujme se nakonec slova Trevor, který vstane ze země a bleskurychle přejde k ní. Chytá ji za ramena a odvleče ji až ke své židli, na níž ji posadí. Dívka působí jako socha. Jen oči prozrazují, že není z kamene. Ruce má zvednuté, nohy zaklíněné o sebe a pusu stále dokořán. Vypadá docela komicky a dokonce bych se i zasmál, kdyby mi nebylo tak strašně moc na zvracení. Přece jen jsem asi měl něco sníst, když jsem měl tu možnost. Žaludek mám jako na vodě. Není to nic příjemného. „Musíš držet jazyk za zuby, rozumíš?!"
Trevor se chytá za hlavu a je na něm vidět, že potlačuje tu samou paniku, jakou se snažím potlačit já. Ještě by mi chybělo, abych tu dostal panický záchvat a svalil se na zem jako jablko padající ze stromu. To by byl sakra dvojitej průser a u toho by asi Livie nečekala. Rovnou by běžela konat a křičela by po domě, že jsem umřel. Úplně tu scénu vidím před očima. Livii, kterak běhá po domě a svým pištivým hlasem protkaným hysterií všechny ostatní ohluší.
„Je důležitý, abys držela zobák o všem, cos tady viděla," pokračuje Trevor a začíná přecházet ze strany na stranu. Ruce má stále na hlavě, bicepsy napnuté k prasknutí a oči mu hýří zoufalstvím. Nedivím se, že takhle vyvádí. Jeho otec je zásadně proti tomu. Usmažil by ho, kdyby Livie jen cekla. A já ani nevím, jestli by stejný osud potkal i mně, protože neznám názory rodičů na tuhle problematiku. „Táta by mě zabil."
„A vy tady jako experimentujete nebo co to jako mělo znamenat?" probere se Livie, která nakrčí ret, hodí si nohu přes nohu a narovná se. Na tváři výraz zcela při vědomí. Takže poslední, kdo by se měl probrat z tranzu, jsem já. Horkost mého těla, ta nepříjemná horkost, kterou pronásleduje ledový závan, mě však ochromuje natolik, abych držel zobák, držel pozici a nepočůral se. „Myslela jsem si, že máš holku."
ČTEŠ
willow✔️
Romance„Děkuju," šeptne potichu, ani nevím proč. Jeho úsměv začíná pomalu klesat. Není to nijak převratná rychlost. Spíš je to velmi pomalé opadávání té prvotní radosti a moje srdce se rozbuší snad ještě víc. Na sucho polknu. Dívá se na mě stejně úpěnlivě...