willow✔️

14.

Na další žádosti jsem zahrál ještě další tři písničky ze svého repertoáru. Nakonec už jsem měl bříška prstů sedřená tak, že jsem kytaru vrátil zpět Livinu otci, který ji ode mě ochotně převzal s úsměvem. S takovým, jakým se na mě dívali všichni. Takřka s obdivem, pokud bych to mohl nazvat takhle. Trvalo další dvě hodiny, než jsme nakonec usoudili, že bude lepší, když to zabalíme a půjdeme spát. Bylo něco po půlnoci, když jsme se začali zvedat. Můj otec mě poplácal po zádech a z jeho úst vyšla slova, která jsem jaktěživ neslyšel. A to ani v případech, že na mém vysvědčení stály samé výborné. Řekl mi, že je na mě pyšný a já dostával naději, že až jim povím o herecké škole, nebude jejich reakce zase tak špatná. Jenže nic jsem nemohl tušit. A nechtěl jsem riskovat to, že svá slova vezme zpět.

Napadlo mě ale také, že to třeba bylo způsobené i tím, že tu nebyl John. John, v jehož stínu jsem žil celou dobu a který si kradl veškerou pozornost obou rodičů, aniž by o ni stál. Na druhou stranu jsem mu vůbec nezáviděl, že byl pod laserovým dohledem otce, který ho káral za každý přestupek. Záviděl jsem mu ale to, že za jeho úspěchy, jichž bylo rapidně víc, dostával pochvaly. Otec mu kupoval všechno, co chtěl a vyhověl mu skoro v každém přání. Bylo jasné, kdo je v naší rodině favorit. Ovšem tento večer ukázal, že i já mám přednosti jimiž můžu rodiče zaujmout. Jimiž můžu ohromit otce, který se na mě pak bude usmívat.

Dalším skvělým poznatkem bylo, že Livie není zase tak otravná, jak se zdá. Od té chvíle, co jsem zahrál willow, byla neuvěřitelně klidná, pobrukovala si a co každou chvíli se na mě otáčela jen, aby se usmála. Když jsem si ji prohlédl takhle zblízka, přišla mi opravdu pěkná. Sice vypadala mnohem starší, tak na dobrých dvacet, ale musel jsem uznat, že ji to neskutečně sekne. Ať už s líčidly nebo bez nich. Dokázala si to ale pokazit jedním malým faktem. A to tím, že dělala oči na Trevora. Opravdu. Dívala se přes oheň a každou chvíli se na něj laškovně usmála. Nejhorší na tom bylo, že on jí ty úsměvy oplácel, což mě pohoršovalo a snažil jsem se tomu nedávat příliš velkou váhu. Moje nitro ale zuřilo. Opravdu.

Oheň klesal a klesal, až z něj přestalo sálat teplo do okolí a my začali pomalu mrznout. Livina matka i s jejími sourozenci se odebrali dovnitř jako první s přáním krásné noci. Pak se začala odebírat převážně veškerá dámská část populace, až s námi seděla jen Livie. Panovalo už ticho, otcové se jen unaveně dívali do ohně tak, jako my ostatní. A když nakonec vstala i Livie, rozhodli jsme se dívku následovat dovnitř.

Načichlí ohněm jsme přes verandu vstoupili do kuchyně. Garry s Richardem a Trevorem se rozhodli ještě něco sníst, než se půjdou omýt a spát. Já následoval Livii do horního patra, kde mi vysekla poklonu za mé hraní na kytaru a já na oplátku ocenil její zpět. Nezdálo se mi to jen. Tenhle večer mezi námi všemi rozhodně zbořil nějaké bariéry. Jako bychom se znali daleko lépe, než doposud. Což je ironie, když si vezmu, že kromě povrchových fakt o nich nevím absolutně víc. Dokonce jsem ani netušil, kolik jim všem je let. Vím, že mi někdo říkal, že Liv je šestnáct, stejně jako Garrymu. Ale kolik je Richardovi a Trevorovi, to byla záhada. I když i to byl povrchový fakt.

Zaplul jsem s popřáním krásné noci do svého pokoje, kde jsem se okamžitě vydal do koupelny smýt ze sebe všechen ten kouř. Pod horkou vodou jsem se neustále usmíval jako přiblblý. Ale vůbec mi to nevadilo. Tohle místo se mi začínalo líbit čím dál tím víc. Mělo na mě daleko lepší vliv, než město. Jako by tu existovala nějaká hranice, kam se problémy z vnějšího světa zkrátka nedostanou. Jako by je ta hranice odsud odstrkovala, aby si její osazenstvo mohlo užít pár klidných dní. Což je vskutku vtipné, když jsem ještě ráno prodělal panický záchvat. Jako nějaká hříčka osudu toto.