willow✔️

epilog

Je poslední noc. Poslední noc před odjezdem a na mě vše začíná tak nějak doléhat a dopadat. Mámí mě především opět strach z toho, že se vrátím do reality, kde není nic tak růžové jako ty růžové brýle, které takřka od začátku léta nosím. Určitě tam nebude tolik prostoru jako tady. Taková volnost pro sebeobjevování. Je mi z toho částečně špatně a rozhodně se nechci vrátit. Ale trucováním vůbec nic nevyřeším, protože se holt vrátit musíme. A všichni.

Stalo se toho nesmírně tolik. Spousta věcí, které zahýbaly mým bytím a které rozdrásaly svět, jak jsem ho znal, od základů. Přijdu si, jako bych dosud měl odjet úplně jiný a zároveň úplně stejný. Ale obohacený a o několik vzácných věcí. Věcí, které se budu snažit udržet u sebe co možná nejdéle. Kterým už se nebudu stranit a vyhýbat. Budu je vítat s otevřenou náručí. Stejně jako všechny ty zkušenosti, které si odsud odvážím.

"Pořád tomu nemůžu uvěřit," ozve se Trevor sedící vedle mě na mole. Drží mou ruku, zatímco si oba smáčíme nohy ve vodě, která opisuje noční oblohu s měsícem v úplňku. Je to překrásná podívaná a pastva pro oko. Proto jsem si ji zvěčnil do mobilu. Na tohle místo nechci zapomenout ani v nejmenším. "Nechápu, že už je konec léta."

I jeho hlas zní mírně smutně. Samozřejmě, že je smutný. Už nebudeme spolubydlící, kteří spolu spí na jedné palandě. Už nebudou žádné ranní společné snídaně, dopolední obědy či večerní večeře a noční svačinky. Vracíme se domů, každý do své postele. Do svého známého útočiště. Do své reality.

"Uteklo to," podotýkám, protože tak to cítím. Myslel jsem, že tohle bude dlouhé a nudné léto, kdy budu sbírat energii na to, co se bude dít ve škole. Jenže ne. Ono uteklo a vzalo nám vítr z plachet neskutečným způsobem.

Cítím na profilu své tváře jeho pohled a tak hlavu otočím a naše pohledy spojím, přičemž se moje i jeho koutky úst prohnou v úsměv. Běží mi hlavou všechny ty zážitky a vzpomínky, nejen s ním, ale se všemi. Nejvíce pak na táborák, který prolomil ledy, na první pusu od něj, na schovávanou či jen na pošťuchování se Richarda s Livií. Rozhodně také nezapomenu na Richardovy pohledy ohledně Garryho, který je zkrátka ukecaný. Ale na to jsme si všichni zvykli a bereme ho, protože je součástí nás. Naší party.

Stále nemůžu uvěřit tomu, že mám partu kamarádů, kteří se se mnou chtějí stýkat a být se mnou v kontaktu. I přes mou nenormální stránku a emoční výpadky.

"Nic se ale mezi námi nezmění, viď?" zeptá se a jeho úsměv poklesne. V hlase má jakousi nervozitu z mé nastávající odpovědi. Já však nechápu, co tím myslí.

"Co by se mezi náma mělo změnit?" dívám se do jeho průzračných studnic, od nichž se odráží měsíční světlo. Po dvou měsících neztratily svůj lesk. A i přes to, že jsou jeho vlasy o něco málo delší ani za mák neztratil na své kráse. Je pořád nádherný. Stejně jako na začátku. S jedním velkým rozdílem. Před dvěma měsíci ještě nebyl můj.

"Neuzavřeš se přede mnou, nebudeš se mi vyhýbat?" zeptá se s obrovskou obavou v hlase. "Myslel jsem vážně, že až budeme doma, že se pro nás z mojí strany nic nemění. A teď už tuplem ne, když nás moji i tvoji rodiče přijali bez problémů. Ale chci vědět, jestli i chceš bejt doma pořád ve vztahu. Se mnou."

Nechápu, proč zrovna on se bojí. Spíš já bych tu měl mít strach, že ho ztratím. Vždyť Greyshield je město plné krásných žen i mužů. Chodí na školu, kde je každej druhej jako z magazínu pro modely a modelky. A chodí se mnou. S ošklivým káčátkem, i když by mohl mít kohokoliv, na koho by si ukázal. Ne, on se nemá čeho strachovat.

"Nevím, co bude v Greyshieldu," odpovídám přesně tak, jak to cítím. "A rozhodně nedokážu říct, jak moc mě sejme, až se vrátíme. Ale jednou věcí si můžeš bejt naprosto jistej. Miluju tě prakticky už od samýho začátku. A pořád sice nechápu, proč sis vybral mě, když můžeš mít kohokoliv chceš, ale respektuju to. A jsem za to šťastnej. A udělám maximum pro to, aby nám to vydrželo co nejdýl."