knihomol a grázl

18

*neděle*
Cítil jsem jak mi sluneční paprsky svítí do očí, takže jsem otevřel oči, sedl jsem si, lehce jsem se protáhl, oblékl jsem si spodní prádlo, spáchal ranní hygienu a šel jsem se nasnídat. Cestou do kuchyně jsem se podíval na hodiny a zjistil jsem že už je 11:30 takže nejdu na snídani ale oběd. "Šípková Růženka se probudila?" zeptam se Tomáš "Růženka by spala dál, ale má hlad" řekl jsem. "V hrnci je rizoto" řekla Anna, takže jsem si vytáhl talíř a nandal jsem si a vzal jsem si to nahoru. Když jsem si dal dva sousta tak jsem uslyšel zvonek. Tomáš šel otevřít poznal jsem to podle jeho kroků a hlasu. Podíval jsem se z okna a stála tam úřednická škodovka sociálka . Hodil jsem na sebe tepláky a triko. A šel jsem dolů. Socialní pracovnice o nečem mluvila s Annou. Smáli se. Protočil jsem očima. "Ahoj Adame" pozdravila mě s úsměvem "Dobrej" řekl jsem na zpátek. Chvilku mluvila s Annou a Tomášem a poslala mě do pokoje prý to je soukromí a řekla mi že pak dojde za mnou. Začínal jsem se už docela bát že mě chtějí vyhodit. Sice tohle nikdy na hlas neřeknu, ale chci tu zůstat. Za asi 10 nejdelších minut mého života přišla za mnou do pokoje. Prvně se ptala jestli se tu něco neděje nebo tam. Pak jsem se zeptal "O čem jste s nima mluvila?" zeptal jsem se "To je soukromé" řekla "Ani ne když to rozhoduje o mém životě" řekl jsem lehce naštvaně "Jestli tě to uklidní tak tě vyhodil zatím nechtějí" rekla s klidem "Počkat! Jak zatím?! Takže chtějí?!" řekl jsem se strachem "Říkali že ti řekli že rozhodnou jestli se tvé chování změní" řekla furt s klidem "Vždyt už se chovám líp, ne?" řekl jsem "A to jak jsi řekl Tomášovi že je k*kot? A že jim nezvedáš telefony? A neříkáš kam chodíš?" řekla "Ale to bylo dávno" řekl jsem už opravdu se strachem "Ale stalo se to. Jak mají vědět že to neuděláš znova?" řekla. Nic jsem neodpověděl. "Hele když jim dokážeš že už se to nestane tak se nemáš čeho bát." řekla aby mě utěšila. Chvilku bylo ticho. "Ještě něco co by jsi mi chtěl říct?" zeptala se jen jsem zavrtěl hlavou že ne. "Tak jo, půjdu" řekla "A mimochodem všechno nejlepší k narozeninám" popřála mi "Díky" řekl jsem. Zvedla se ze židle a šla dolů. Šel jsem za ní ale zůstal jsem na schodech. "Tak to je všechno" řekla "Naschledanou" řekla Anna s Tomášem. Počkal jsem až za sebou zavře dveře a šek jsem do pokoje. Nechtěl jsem teď s nima být. Cítil jsem se zraněne a sklamaně a tak nějak nepopsatelně...

Pohled Tomáše:

"Co myslíš že mu řekla?" zeptala se mě moje žena "Nevím... nechci ať se trápí..." řekl jsem "Neměli by jsme si s ním o tom promluvit?" zeptala se "A co mu máme říct? Už jsem mu to říkal před Vánocemi... je to tak jak to je..." řekl jsem "Stejně mám pocit že proti mě něco má" řekl jsem Anna se jen lehce uchechtla "Co?? Ty o tom něco víš?" zeptal jsem se ji "Mě má rád..." řekla usmála se a sedla si na gauč. Šel jsem za ní. "Tak co ti řekl??" zeptal jsem se "Nic... jen že jsi otravný" řekl s klidem "To teda nejsem" řekl jsem uraženě "Když myslíš" rekla "Heeej" řekl jsem se smíchem.

Pohled Adama:

Seděl jsem na posteli a přemýšlel jsem. Ani jsem už neměl hlad. Přemyšlel jsem co se mnou bude... Je pravda že moje rodiče za 7 měsíců pouští z vězení, ale já k nim zpátky nechcu...
Naštěstí je zítra pondělí takže se s nima zítra moc neuvidím...