knihomol a grázl

24

*neděle*
*11:48*

Ležím v posteli a přemýšlím o mojí budoucnosti a když říkám budoucnosti myslím tím školu. Nechci na učňák dělat automechanika. Nebude mě to bavit. Ale jinde mě nevezmou. Ach jooooooooo. Přijímačky jsou za necelé 3 měsíce. Pololetí se uzávírá tenhle čtvrtek. Pololetka z matiky je zítra a z češtiny je ve středu. Nezvládnu se naučit ani na jednu. Vím že škola není všechno, ale...
Teď mě sere že jsem se na předtím vysral. Co mám dělaaat?! Můžu spolkout všechnu hrdost a zeptat se o pomoc Anny nebo Tomáše, ale to nechcu, takže... no je to v prd... Můžu napsat Emmě, ale nechci po ní hned něco chtít. Aaaaaaaaa. Marek by mi taky nepomohl a s Anežkou bychom skončili líbačkou, takže to taky nic.
Mohl bych napsat Michalovi. V pátek mu ta matika šla. Ale určitě nebude vědět všechno, když je v 7 třídě. Ale mohl by mi vysvětlit aspoň něco. A co když ho tím budu otravovat? Ale za pokus to stojí. Otevřel jsem instagram a napsal jsem mu:

12:09
Ahoj nechci tě otravovat a pochopím když řekneš ne ale mohl by jsi prosím vysvětlit zlomky?

12:10
Ahoj klidně

12:10
A kdy? 

12:10
Máš dneska čas?

12:10
Jo mám. Jestli chceš můžeš přijít ke mně

12:10
Fakt? A v kolik

12:10
Třeba za půl hodiny před školou?

12:11
Ok. Dikyy

12:11
Není za co;)

12:11
Tak ve 12:40 před školou

12:11
Okay diky

Zvedl jsem se z postele a šel jsem se obléknout. Zajdu ještě do obchodu pro něco dobrého ať nejdu s prázdnou.
  Když jsem se oblékl vzal jsem svůj sešit do matiky, peníze, mobil a vyrazil jsem. Tomášovi s Annou jsem řekl, že jdu za kamarádem.
  V obchodě jsem koupil malou bábovku, balíček pendreků a gumoví medvídky u pokladny jsem si na to vzal igelitovou tašku a šel jsem ke škole. Když jsem došel ke škole tak bylo 12:31.
Za chvilku dorazil i Michal. Měl na sobě šedé tepláky s šedou mikinu na zip do které by se vlezl třikrát. "Ahoj" pozdravil jsem ho "Není ti v tom zima?" zeptal jsem se ho "No trochu jo, ale bydlím kousek odtud" řekl s jeho klasickým úsměvem. "A ještě jednou díky, že mi pomůžeš" "Není zač stejně bych neměl co jiného dělat" řekl.
  Měl pravdu opravdu bydlí kousek od školy. Už jsem docela dlouho nebyl v paneláku, ale pořád si pamatuju jak se otevírá. Michal vytáhl z kapsy od mikiny klíče s čipem a čip přiložil na jeho místo *BZZZZZ* dveře zabzučeli a Michal do nich zatlačil a dveře se otevřeli. Michal se ještě koukl do schránky a pak jsme šli po schodech do 3. patra.
  Když Michal otevřel dveře tak jsem si zul boty a zavedl mě do jeho pokoje.
Byl to malý, ale útulný pokoj. Má tu napravo stůl s židlí a malou knihovnu, nalevo má postel, skříň a na zdi naproti dveřím okno.
"Tu tašku si polož na stůl" řekl, když si sundával mikinu. Udělal jsem co řekl.
Když jsem pokládal tašku na stůl tak jsem si prohlédl fotku, kterou má na stole. Byl na ní asi třicetiletý voják, který se usmívá s zhruba tříletým dítětem. A na rámu fotky byla omotaná armádní známka. Michal si všiml že si fotku prohlížím. "To je táta" řekl "Je teď v Sýrii, ale za dva týdny se konečně vrátí" řekl nadšeně. Z jeho hlasu jsem poznal, že se na tatínka opravdu těší.
"Co máš v té tašce?" zeptal se "Něco jsem nám koupil" odpověděl jsem a vytáhl jsem z tašky bábovku, pendreky a medvídky. Michalovi se rozzářili oči, když uviděl pendreky. "To jsi nemusel" řekl "Nakrájíme tu bábovku?" zeptal jsem se ho "Jo. Pojď za mnou" řekl a vzal bábovku a vydal se pryč z pokoje. Následoval jsem ho. Mají celkem malý byt.