Se strachem v očích se dívám na Stefana. Leží tam a nehýbe se. Klekám si k jeho tělu a hladím ho po tváři.
„Vzbuď se!"
„Caroline jdeme!" zařval Klaus.
„Jak si jen mohl?" zašeptám s uslzenými očima se na něj podívám.
„Jdeme!"
„Ne" zakřičím.
„Nebudu se tě ptát." S těmito slovy mě násilně zvedl ze země a táhl mě za ruku pryč.
„Nech ji," zakřičel Damon. Rozběhl se za námi.
„Chceš skončit jako on?" řekl mu a ukázal na bezvládné tělo mého nejlepšího přítele. Ach. Takového ho ještě neznám. Damon ustoupil a klekl si ke svému bratrovy.
S rychlostí blesku se ocitáme v autě a jsme na cestě kam? To nemám tušení, ale na sto procent vím, že dneska bude těžký den. Za malou chvíli projíždíme kolem cedule Mystic Falls.
„Klausi," řeknu tiše.
„Co?" vyprskne na mě.
„Víš, že jsi to udělat nemusel."
„Musel. Nasral mě."
„Sakra, Klausi je to můj nejlepší přítel."
„Který tě miluje," vysloví a mě v tu chvíli dojde o co se tady celou dobu snažil. Proto mě pořád přemlouval abych si ho nebrala. Sakra.
„To není pravda."
„Ale je a moc dobře víš a nejhorší na tom je, že mu jeho city opětuješ." To není pravda k sakru.
„Klausi to nemyslíš vážně. Kdybych ho milovala tak bych byla bývala zůstala na jeho straně, ale šla jsem k tobě!" řekla jsem už trošku vyšším hlasem, aby pochopil oč tu běží.
„Nevěřím ti. Vidím, jak se na něj díváš."
„Prosím? Jak se na něj dívám?" Tak teď jsem opravdu zvědavá, co mi řekne, protože tohle je absurdní.
„Díváš se na něj stejně jako na mě, když jsem k tobě přišel tu noc."
„A dost. Zastav!"
„Ne!"
„Jestli okamžitě nezastavíš, tak už mě neuvidíš."
„Kurva Caroline. Nedělej blbosti," říká mi.
„Já dělám blbosti?" Přistavuje na krajnici.
„Miluju tebe. Nikoho jiného. Dokážeš to už pochopit?"
„Nemiluješ mě tak jako jeho."
„Jdi do hajzlu," řeknu mu rázně a vystupuju z auta a jdu nevím kam. Avšak opět mě zastaví jeho hlas a ruka na té mojí.
„Nedotýkej se mě!"
„Neopouštěj mě."
„A co mám dělat jinýho?"
„Milovat mě."
„Ale to dělám kurva. Stefan je můj nejlepší přítel a ty jsi můj Klaus."
„Omlouvám se."
„Je toho na mě moc."
„Já, já je mi to líto."
„Prosím už mě nech." Jdu opačným směrem a to už mě jeho ruka nezastavuje.
Někdy si říkám, jestli jsem normální. Jsem upír. Nejsem normální. Miluju to jím být. Je to pocit, který žijete pořád. Pocit plnosti. Lidé jsou bezbranní oproti vám. Nemám nikoho. Přišla chvíle, kdy chci použít svojí druhou stránku.
Krev.
