The 100: Survivor [pozastaveno]

21.|Ohnivá koule na nebi a přiznání

Abby Griffin:

Přecházím z jedné strany na druhou, zatím co Raven šramotí kolem staré výsadkové lodi. Dnes je den ten den. Musíme odletět. Už jsem toho obětovala tolik. Svou dceru, svou druhou dceru, svou pověst a nyní vkládám život do 90 let starého krámu. V kapse mi brní vysílačka - Jackson.

"Abby? Byl tu radní Kane. Co jsi provedla? Hledá tě!"

"C-co se stalo?"

"Kane, hledá tě! Prý jsi něco vzala. Co se stalo, Abby?"

"Nigel," zakleju. Abych Raven zajistila potřebné součástky, musela jsem prodat svou pověst. Musela jsem vyměnit morfium za součástku.

"Tys byla za Nigel?" Ozve se Raven za mými zády. Jackson podle zvuku prohlíží skříňky s léky. Přijde na to...

"Abby," odmlčí se. Nahrnou se mi slzy do očí a neplánovaně vzlyknu. "Abby, chybí morfium. Že jsi neudělala to, co si myslím." Znovu vzlyknu.

"Tys dala Nigel nějaké léky?" Všichni na mě křičí, ale jediné, co chci, je dostat se za svýma holkama.

"Já se omlouvám." Vypnu vysílačku a utírám si velké hrachy koulející se po tváři. "Pospěš si. Máš asi 10 minut." Řeknu pak Raven přísně. "Musíš letět beze mě." Hlasitě si vydechnu. "Zdržím ho." Zabouchnu za sebou těžké dveře a sotva udělám pár kroků, stojí přede mnou Marcus Kane v celé své důležitosti. Uchechtne se. Myslí si, že mě přistihl při něčem nezákonném. Vždy se mě snaží nachytat, protože ví, že jsem to poslední, co drží Theelonia Jahu na postu kancléře. Nemůžu dovolit, aby se vlády nad Archou zmocnil někdo jako Marcus Kane.

"Co tu děláš, Abby?"

"Mechanička je nemocná. Neměl bys tam chodit. Nejsi očkovaný." Vidím jeho obličej, jak lehce znervózní. Využiju situace a procházím kolem něj - možná až trochu moc rychle. Na poslední chvíli, když už mám pocit vítězství, mě chytne za paži.

"Dávej si pozor, Abby. Ať potom nemusíš něčeho litovat." Koukáme si hodnou chvíli do očí a pomyslně spolu bojujeme.

"Nápodobně, Marcusi," procedím skrz zaťaté zuby, vyškubnu se z jeho sevření a odkráčím pryč do ordinace. Měla jsem víc štěstí, než rozumu. Teď musím doufat, že Raven všechno zvládne a dostane se na Zem v naprostém pořádku. Přicházím k pracovišti a vidím velkou frontu táhnoucí se podél chodby. V hlavě mi běhá nespočet myšlenek, když se najednou celá Archa zatřese. Spousta lidí vykřikne úlekem. Co to bylo? Popoběhnu k oknu a vyhlížím něco neobvyklého. Pak mi to dojde - no jasně, Raven. Znovu se mi nahrnou slzy do očí. Tentokrát jsou to slzy úlevy, štěstí a naděje.

Alisa:

Přešlo pár dní od zemšťanské pandemie, která se táborem prohnala a sebrala s sebou téměř 15 životů. Já už se cítím lépe. Sice mě občas chytne závrať, ale to je drobnost spojená spíš s nedostatkem některých vitamínů a minerálů. Celý tábor zase pomalu šlape, a dokonce si zvykáme na přítomnost Johna Murphyho. Za tuto možnost vděčí hlavně Octavii, která svého bratra a Clarke přesvědčila, že ještě není dostatečně silný na to, aby přežil v lesích sám. Já se snažím opět zmizet z dosahu této vedoucí dvojice a spíš se držím při Chrisovi a jeho přátelích.

Všude už je černočerná tma a spolu s Harper se procházím po okraji tábora a tiše si povídáme.

"Bellamy na tebe zase kouká," zašeptá, když na nás dopadne světlo z ohně. Jako lusknutím prstů se ke skupince dětí opíkajících maso otočím a s jeho pohledem se na okamžik střetnu. Okamžitě zase hlavu stáhnu k zemi a dělám se neviditelnou. "Stalo se mezi váma něco, Carmen? Když jsi byla mimo, kontroloval tě téměř každou vteřinu." Zavrtím hlavou. "Řekla bys mi, kdyby ano?" Zamyslím se. Dávám si na čas, ale pak stejně nesouhlasně zavrtím hlavou. "Ok, o tom mluvit nemusíme. Proč jsi byla vlastně ve vězení?" Zase se mi začnou potit ruce. Jedná se o další téma, na které odmítám mluvit.

Zastavím uprostřed procházky a s drobným úsměvem se na svou kamarádku podívám. "Harper, promiň, jsem unavená. Půjdu už asi spát." Mlčky kývne a přitáhne si mě do objetí. Nikdy jsem na projevy náklonnosti nebyla, děsila mě představa, že se na někoho až příliš upnu a pak se něco stane a já zas zůstanu sama. S Harper jsem se ale vždy cítila příjemně. Mluvila opravdu hodně a když viděla, že mluvit nechci, prostě se nevyptávala. Její objetí jsem dokázala akceptovat. Rozloučily jsme se a já už pomalu mířím ke svému stanu. Po cestě potkám Clarke ležící vedle Finna v trávě. Koukají na oblohu a něco si vypráví. Jen na ně tiše kývnu a pokračuju dál.

"Carmen?" Křikne na mě na poslední chvíli Clarke. Otočím se za jejím hlasem. Je opřená o lokty a s úsměvem kýve hlavou, ať se k nim přidám.

"J-j-já asi jsem unave-"

"Nevymlouvej se a pojď si lehnout k nám. Když usneš, někdo tě do stanu přenese."

"Claaarke," zaprotestuju, ale už se pomalými kroky vracím. Ležíme tam vedle sebe nějakou dobu, než nás na nebi upoutá nezvykle velký objekt padající směrem k Zemi nebezpečnou rychlostí. Clarke se okamžitě vyšvihne na nohy. My s Finnem pár vteřin po ní a brzy i zbytek tábora zaregistruje hořící předmět letící na Zemi.

"Je to z Archy," zašeptá Clarke s neuvěřením a zároveň nadšením. Ta slova si opakuju v hlavě ještě nespočetněkrát, než jim opravdu uvěřím. "Můžou to být zásoby, nebo dokonce posily."

"Je příliš pozdě na to jít pátrat, co je to zač." Je to Bellamy. Stojí vedle mě a pozoruje, jak světelná koule mizí mezi stromy.

"Co když tam jsou lidi? Měli bychom je jít najít. Co když je objeví zemšťani?" Odvětí Clarke.

"Přiletěla obrovská světelná koule. Podle mě se budou bát. Nepřiblíží se k tomu."

"Asi máš pravdu," přizná nakonec princezna a uznale pokýve hlavou. "Půjdeme spát a brzy ráno vyrazíme na průzkum." O svém plánu zpraví i zbytek tábora a brzy se všichni ukládají ke spánku. Já jsem už zabalená ve svém spacáku a koukám na žluté stěny stanu, které se najednou rozhrnou.

"Bellamy," řeknu překvapeně a posadím se. "C-c-co tu děláš?"

"Můžu?" Polknu a nakonec němě přikývnu. Sedne si kousek ode mě a chytne naléhavě za ruku. Snažím se ucuknout. Vymanit z toho sevření, ale odmítá to. "Potřebuju s tebou mluvit. Důvěrně." Je hrozně naléhavý.

"D-d-dobře, poslouchám." Mám lehce roztřesený hlas. Bojím se jeho chování. Působí nejistě a při tom násilnicky stíská mé zápěstí.

"Pamatuješ si, jak jsem ti v bunkru řekl, že jsem něco provedl?" Kývnu. "Musím zmizet." Odmlčí se. Čeká na mou reakci. Jsem zmatená, jen mlčím a vracím mu nervózní pohled. "Pokud sem přijdou lidi z Archy, zabijou mě."

Toto prohlášení už mě chladnou nenechá. "Bellamy? Co se stalo?" Stáčí hlavu k zemi a celý se chvěje, jako by se měl rozbrečet. Nenápadně si oddechnu a zvedám k jeho obličeji volnou roztřesenou ruku. Položím ji na jeho tvář a znovu jej vybídnu k mluvení. "Co se stalo?"

"Zabil jsem Jahu."
________________________________
Další díl je na světě a já děkuju za každé přečtení, hvězdičku, komentář, uložení do knihovny.

Přeju pěkné počtení dalších kapitol a hezký zbytek dne 😉 Siss