The 100: Survivor [pozastaveno]

22.|Tonoucí a stéblo

Koukám na Bella s otevřenou pusou. Nevím, co říct, jak reagovat, prostě mlčím a jen koukám. Pohled mi nevrací. Kouká do svého klína a přidržuje mou ruku na svém obličeji. Začínám cítit mokré kapky, které se z jeho očí kutálí kolem mých prstů. Teď musíš být silná, Aliso. Teď ty musíš být ta, která druhého podpoří.

"Bellamy?" Vysoukám se ze spacáku a utřu mu slzy. "Koukni na mě," držím mu obličej oběma rukama a snažím se jej donutit k očnímu kontaktu. "Notak, podívej se na mě." Vzhlédne. "Všechno bude dobré. Nedovolím, aby ti kdokoli ublížil, ano? Tak jak tys ochránil mě před zemšťany, tak já ochráním tebe před lidma z Archy." Cítím, jak mám mokré ruce. "Notak," přitáhnu si ho do objetí a silně jej stískám. Položím si hlavu na jeho rameno a tiše poslouchám jeho nepravidelné oddychování. "Ty jsi zatím pro mne jen malý chlapec podobný statisícům jiných malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liška podobná statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě."

Probouzím se ve stanu a vedle mě tiše oddychuje Bellamy. Drží mou ruku v té své a vypadá tak zranitelně. Nikdy nevypadal vyplašeněji, nejistěji. Opatrně se vymaním z jeho sevření a vydám se na slunce, které lehce prosvicuje přes tenkou plachtu stanu. Clarke už pobíhá po táboře a chystá nezbytnosti na výpravu za neznámým tělesem.

"Jdeš s námi?" řekne místo pozdravu. Otočím se ke stanu, ve kterém je Bellamy a zamyslím se. "Vycházíme za chvíli, rozmysli se rychle."

"Ahoj, Carmen," pozdraví zvonivě Octavia. Má na zádech mačetu, kolem které se jí houpou vlasy spletené do speciálního ohonu. "Kde je Bell? Chtěl jít s námi."

"Nevím, asi někde vyspává. Nemůžeme na něj čekat." Řekne Clarke stroze.

"Vy jdete všichni?" Finn, Clarke i Octavia souhlasně přikývnou. "Tak já zůstanu v táboře. Někdo by to tu měl pohlídat."

"Ok. Nejsem proti," pohladí mě Clarke po paži. Nahodí si batoh na záda, houkne ještě na dva další kluky a rozejdou se z brány ven. Sotva za nimi vrata zapadnou, zašustí za mými zády plachta stanu a rovná se přede mnou Bellamy v celé jeho rozespalé kráse.

"Ahoj," řeknu a s drobným úsměvem k němu udělám pár kroků.

"Měl bych jít."

"Jo, doženeš je, před chvilkou se za nimi zavřela brána."

"Tak to nemyslím."

"Počkej. O čem to mluvíš?" Natáhne si na sebe bundu strážců a rozhlédne se po táboře. "Bellamy," natáhnu se po jeho ruce, ale uhne. "Co to děláš?"

"Měl bych odejít. Ať je to cokoli, kdokoli, nechci tu být, až se to tu objeví."

"Zbláznil ses? Přestaň s takovýma řečma!"

"Proč jsi na mě tak dobrá? Zabil jsem člověka." Koukám na něj mlčky a cítím, že se mi potí ruce. "Když mě zabijou zemšťani, aspoň ušetří práci Kaneovi nebo jinému radnímu Archy."

"Nikdo není bez viny," odkašlu si, "já taky ne." Zase na sebe koukáme a nic neříkáme. To ticho je tak intenzivní.

"Musím jít, Carmen."

"Nedělej to. Neopouštěj mě," hlesnu tiše a zvednu k němu nesmělý pohled. "Prosím, nenechávej mě tu samu."

"Car-"

"Ne," přeruším ho a koukám do země. "Nemůžeš odejít." Plánuju udělat něco, proti čemu jsem se dlouhou dobu stavěla. Plánuju něco, co spoustu věcí změní, ale musím to udělat. Neodpustila bych si, kdyby ne. Nemůžu ho nechat odejít. "Bellamy, polib mě."

"Car," uchechtne se s bolestí v hlase. Zvednu k němu hlavu a prosbu zopakuju.

"Polib mě, prosím." Přistoupí ke mně. Bušení srdce nabírá na rychlosti, ale chci to. Jsem připravená se mu otevřít a nenechat ho odejít z mého života. Zajede mi rukou pod ucho a jemně stiskne mou šíji. Kouká vážně, neusmívá se.

"Prosím." Zavřu oči přesně v moment, kdy se naše rty spojí. Ruku vystřelím k jeho obličeji a do polibku vnesu svou touhu po jeho rtech, po jeho přítomnosti. Jsem sobecká, když využívám jeho city ke mně takovým způsobem? Ne, protože co když ty city sdílím? Nejedná se o dlouhou záležitost, ale rozhodně velmi silnou. "Nemůžeš mě opustit," zašeptám mu do tváře, když se od sebe stejně jemně odtáhneme. Jsem celá rozechvělá, ale snažím se být taky rozhodná a neústupná. "Zůstaň tu. Kvůli mně, kvůli Octavii." Mlčí, ale stále drží v rukou můj obličej.

...
Ahoj, ahoj, ahoj,

Dnešní díl je opravdu kratší, ale nechtěla jsem dál prodlužovat jeho vydání. Mám momentálně psací krizi, ale nechci z toho vypadnout.

Doufám, že příští díl vydám dřív,

Siss