Wild Heart [Dokončeno]

3. kapitola - Jsem jako ty

Pohled Dereka :

„......Útok přežil pouze nejmladší člen rodiny. Sedmnáctiletá Mia utrpěla vážné zranění. Nyní je ale stabilizovaná. Další informace najdete na webu.." Hlas redaktorky přeruší klepání na moje dveře. Vypnu televizi a ovladač odhodím na sedačku.

„Dereku! Jsi tady?!" poznám hlas Daniela. Otráveně si povzdechnu.

„Jo, pojď dál" Dveře se pootevřou a vykoukne hlava s rozcuchanými černými vlasy. Vpluje do pokoje.

„Slyšel jsi o tom? Co budeš dělat? Myslíš, že o tom ví? " Začne na mě chrlit otázky a přecházet po místnosti sem a tam. Protočím očima a zvednu se. „Uklidni se. Zajedu tam. Všechno vyřídím." Seberu z postele svoji bundu a zamířím pryč z pokoje. On mě následuje.

„Fajn, takže...vezmeš ji sem? Ještě jí nebylo 18, budou-" Otočím se na něj a rukou ho umlčím uprostřed věty.

„Já vím, neboj se, tohle už jsem přece řešil několikrát..," řeknu klidně. Daniel chvilku váhá, pak ale souhlasně přikývne. Položím mu ruku na rameno, na znamení že si nemusí dělat starosti. Pak se odvrátím a vydám se po chodbě pryč. Nejstaršího člena svojí smečky nechám za sebou.

Pohled Mii:

Fajn. Už mě to nebaví. Jsem tady ani ne týden, ale vážně toho mám dost. Jediné, na co můžu v té rozvrzané posteli myslet, je moje rodina. A každá myšlenka na ně ve mně vyvolává další a další záchvěvy hysterického pláče a vzteku. Vzpomínky a vědomí, že už je nikdy neuvidím, mě přivádí do absolutního zoufalství a pocitu bezmoci. Ale já už nemůžu. Jestli tady strávím ještě minutu, tak se zblázním. Rázně tedy odhrnu peřinu a vyklouznu z postele. Z náhlého pohybu se mi zatočí hlava, a tak se musím rychle něčeho přichytit. Chvilku počkám, než to přejde, a pak se narovnám. Zhluboka se nadechnu a pomalu se vydám do koupelny. Přejdu po studených kachličkách a postavím se před umyvadlo. Dlouze se zadívám na svůj odraz v zrcadle visícím nad ním. Skoro nepoznávám sama sebe. Smutné modré oči bez známky života, tmavé kruhy pod očima, které bych teď nezakryla ani tím nejlepším make-upem. Tvář pohublá, jelikož jsem za tu dobu, co jsem tady skoro nic nejedla, a dlouhé, mírně zvlněné kaštanové vlasy by už akutně potřebovaly umýt. Co se to stalo s mým životem? Proč nesedím doma v obýváku a nesměju se tátovým trapným vtipům? Proč musím přemýšlet nad tím, jestli mě dají do děcáku? Tohle se prostě nemělo stát! Celé je to špatně. Někde se stala strašlivá chyba. Jinak bych tu přece nebyla. Nechci tu být. Oči se mi znovu začnou plnit slzami.

„Ne, už ne," vzlyknu tiše. Sevřu ruce v pěst. Začnu zběsile kroutit hlavou. Tohle nechci. Ať už to skončí.

„Ne!" vykřiknu, napřáhnu se a rukou udeřím do zrcadla. Ozve se tříštivý zvuk a několik střepů se sesype na zem. Ruku, ve které mi bolestivě pulzuje, si přitisknu k tělu. Na košili se mi vytvoří krvavé šmouhy, ale to je mi jedno. Třepu se po celém těle a hlasitě vzlykám. Stisknu víčka pevně k sobě. To však nezabrání myšlenkám, aby dál proudily do mojí hlavy. Otevřu oči a pohlédnu do zbytku skla na stěně. V té chvíli překvapeně vyjeknu a rychle ucouvnu, jenže zakopnu a tak sletím na zem. Panebože. Moje oči...jsou žluté?! Roztřesenými prsty si nevěřícně sáhnu na obličej. Ne, to není...To se mi jen zdálo. Odraz světla.

Sklopím hlavu, ale to, co uvidím, mě ihned zvedne do stoje. Místo nehtů mi z prstů vyčnívají dlouhé ostré drápy. Co to?! Okamžitě vystřelím z koupelny a běžím ke dveřím, s úmyslem najít pomoc. Rozrazím dveře a chci vyběhnout ven, ale do někoho narazím. Překvapeně ucouvnu a podívám se na dotyčného. Je to muž, okolo třicítky. Jediné, co mě v tu chvíli napadne je, že je sakra pěkný. Tmavé vlasy i oči, krátké strniště a pod tričkem se rýsující svaly. Rychle mě přejede pohledem, pak mě chytí za ramena a zatlačí zpátky do pokoje. Zabouchne za sebou dveře, což mě trochu znepokojí. V tom tričku a kožené bundě totiž nevypadá jako nějaký pracovník nemocnice.

„Vidím, že jdu právě včas," uchechtne se. Přistoupí blíž, chytí mě za bradu a pozorně si prohlédne moje oči. Jo, to bude tím, že jsou žlutý! Pak mě pustí a nepatrně pokývá hlavou. Jako kdyby si sám pro sebe potvrdil myšlenku.

„Tak jo holka, schovej ty drápky, odcházíme," prohlásí rázně a začne se otáčet k odchodu. Zůstanu na něj chvíli koukat.

„Počkej. Co se to se mnou děje? A-a kdo jsi ty?" naléhavě ho chytnu za zápěstí. Mlčky se podívá se na moji ruku, a pak na mě. Rychle ho pustím a trochu ucouvnu. Povzdechne si. „Klídek. Všechno ti vysvětlím. Teď ale musíme odejít. Dřív než si ublížíš...nebo někomu jinému. A jmenuju se Derek. Jsem jako ty," pronese.

„Jako já?" kuňknu nakřáplým hlasem. Přikývne a na chvíli zavře oči. Zarazím se. Co to dělá? Když je znovu otevře, trhnu sebou. Jsou taky žluté. Usměje se a odhalí tak svoje špičáky, které jsou určitě delší než by být měly!

„Panebože," hlesnu tiše a vyjeveně na něj zírám. Lehce zatřepe hlavou a všechno to zmizí. Vypadá zase normálně.

„Věř mi. Můžu ti pomoct." promluví klidným hlasem. Ztěžka polknu a nejistě přikývnu.

„Fajn, obleč se. Počkám venku." S těmito slovy opustí pokoj. Automaticky, jako v transu, si vezmu svoje věci a začnu se převlékat. Co je to za nápad, odejít s člověkem, kterého znám pět minut, neznámo kam? Špatný. Ale zůstat tady, když se mi děje tohle? Ještě horší.