Wild Heart [Dokončeno]

39. Kapitola

Mia:
Jednou nohou vykročím do prázdna. Už se vidím na dně studené vody. Moje tělo se opře do vzduchu..ale v tom mě něčí ruka chytne za paži a stáhne mě zpět na pevnou zem. Ne! Dotyčný mě přitáhne k sobě a oba spadneme na zem. Přistanu na jeho hrudi. V domněnce, že je to například Alex, začnu vzdorovat a aniž bych se na něj podívala, sápu se zpátky ke kraji. ,,Ne! Mio!" vykřikne a jeho silné paže mě přivinou k němu a zabraňují mi v dalším pohybu. Ten hlas.. Znovu se rozpláču. ,,Mio. Jsem tady. Už je to v pořádku. No tak." šeptne a stiskne mě v náruči. Rychle se otočím. To není možné. Jemně položím dlaň na jeho tvář, jako kdybych se bála, že každou chvíli zase zmizí. Uslzenýma očima nevěřícně zkoumám jeho obličej. Když se ujistím, že se mi to nezdá, vrhnu se mu kolen krku. ,,Liame.." vydechnu a ještě víc se k němu natisknu. ,,Jsem u tebe. A už nikdy tě nepustím." zamumlá a vtiskne mi pusu do vlasů. Nemůžu tomu uvěřit. ,,Byl jsi mrtvý... Nedýchal jsi." vzlyknu, aniž bych se odtáhla. ,,Já vím.., ale zvládla jsi to. Zabila jsi ho." řekne a pohladí mě po zádech. Zavrtím hlavou :,,To jen..naštvala jsem se." Utřu si slzu a podívám se na něj :,,Zoey je mrtvá."
Sklopí hlavu a po chvíli přikývne. ,,A viděla jsem mého bratra." pokračuju a zvednu koutky úst. ,,Já vím,miláčku." pohladí mě po tváři. ,,Všechno už bude dobrý..." hlesne a já tomu uvěřím. Oba dva jsme naživu, a Jonathan je mrtvý. Můj bratr se vrátil. Nemůžu tomu uvěřit. Byla jsem si jistá, že jsem ho viděla zemřít. Ale na tom nezáleží. Všechno už bude dobrý..

Po nějaké době, kdy mlčky sedíme v objetí toho druhého, Liam promluví. ,,Měli by jsme se vrátit." Zabořím hlavu do jeho ramene, ale za chvíli přikývnu. Začneme se zvedat na nohy. Všimnu si, že když Liam vstává, bolestně sykne. Pohled mi padne na krvavou skvrnu na jeho tričku. ,,Panebože! Úplně jsem na to zapomněla!" vyjeknu a starostlivě si prohlížím otevřenou ránu. Zasměje se, ale není v tom ani trochu radosti. ,,Klid. To nic není. Pojď." vezme mě za ruku a vydá se zpět. Nevěřícně nad ním zavrtím hlavou. Chlapi.

Myslela jsem, že se vrátíme na louku, ale zamířili jsme domů. Liam se ke konci cesty už sotva vlekl a já měla pocit, že se každou chvíli složí. Netrvalo to ale dlouho a my jsme vešli do vchodových dveří.

Zarazím se nad pohledem, který se mi naskytne.  Obývák i kuchyň je plná lidí. Ještě víc mě překvapí, když v nich mezi svými poznám i členy Jonathanovi smečky. Nevypadají vůbec nepřátelsky. Kdybych tam nebyla, neřekla bych, že se ještě před hodinou snažili navzájem zabít. Teď si mezi sebou tiše povídají. Na všech je ale vidět smutek. Přiběhne ke mně malá blondýnka. ,,Mio! Je mi to moc líto. Nevěděli jsme, co Jonathan udělal!" vyhrkne a obejme mě. Nejistě jí objetí opětuju. ,,V pořádku.." usměju se a ona zase odběhne. Nezdá se mi tohle všechno? Uvidím Dereka s Lewisem a vydáme se za nimi. Když nás alfa uvidí, úlevně si oddechne a přitiskne nás k sobě. ,,Díky bohu, už jsem myslel že..No to je jedno." odtáhne se a smutně se usměje. ,,Dereku, co je tohle všechno?" zeptám se a rozhlédnu se kolem. ,,Vzdali se. Ukázalo se, že neměli tušení, co jejich alfa po večerech dělá. Chtějí se přidat k nám." řekne. S Liamem se na sebe udiveně podíváme. ,,A ty jsi je..?"

,,Už to tak vypadá." přikývne, ještě než dokončím větu. Ze zadu k němu přijde Lewis a popláca ho po rameni. ,,Jsi dobrý alfa. Lepší než jsem kdy byl já."
Prošvihla jsem něco? Vypadá to, že jo. Asi něco dost zásadního. Vzpomenu si ale na něco jiného. ,,Kde je Daniel?" zeptám se. ,,Nahoře.." kývne Derek hlavou směrem ke schodišti. Zhluboka se nadechnu. Liam už chce jít semnou, ale zarazím ho. ,,Sedni si a trochu si odpočiň." zatlačím ho na sedačku. Chvíli se snaží vzdorovat, ale marně.
Vydám se do patra a zamířím rovnou do pokoje Zo. Opatrně otevřu dveře a nahlédnu dovnitř. Daniel sedí ke mně zády na posteli u jejího těla. Zavřu za sebou a přistoupím blíž. Otevřu pusu, ale Dan mě předběhne:,,V pořádku. Nedávám ti to za vinu." řekne tiše a otočí s ke mně. Přiběhnu k němu a padnu mu kolem krku. ,,Je mi to líto." zašeptám a pohledem nechtěně zavadím o Zoey. Pevně stisknu víčka k sobě. ,,Já vím.." zaboří mi hlavu do vlasů..

Pohled Laury :
Sedím na pohovce a hlavu mám složenou v dlaních. Jsem hrozně ráda, že je Liam naživu, ale Zoey..Ne. Už na to nebudu myslet. Utřu si slzy a zvednu hlavu. Zarazím se.Přede mnou stojí Aaron. Mile se usměje a ukáže na místo vedle mě : ,,Můžu?" Pomalu přikývnu a on si sedne. ,,Je mi to líto." šeptne a..nejistě mě chytí za ruku. Vděčně ji stisknu a zvednu koutky úst. S jeho dotykem aspoň na chvíli odchází smutek ze smrti mé kamarádky a já mám zase pocit, že teď už bude všechno v pořádku..

:))))