Wild Heart [Dokončeno]

21. Kapitola o ničem

Běžím sprintem směrem domů. Kličkujíc mezi kmeny stromy si pomalu uvědomuji, co že se to právě stalo. Konečně mám čas nad tím trochu popřemýšlet, avšak myšlenky uvnitř mé hlavy zmateně přeskakují jedna přes druhou tak rychle, že než si je jakž takž urovnám, už vybíhám z lesa ven. Přimhouřím oči pod teď už celkem jasně svítícím sluncem a upaluji přes louku. To už si však sama pro sebe dokážu shrnout několik základních bodů, co se týče událostí poslední hodiny:

1. Samuel ví, že já jsem já.

2. Samuel, podle vlastních slov, vlastně nechce být lovcem - blbost -.

3. Pokud lže, klidně můžeme v nejbližší době očekávat nájezd masakrujících lovců. A můžu za to já.

4. Ať už lže nebo ne, je vážně hezký.

5. Když tomu trochu přidám, můžu se cítit jako v těch klasických filmech, kdy se jeden lovec zamiluje do své kořisti. Což by možná bylo fajn, protože jak říkám, ten kluk vůbec nevypadá špatně! Ale Liam je Liam, takže nic.

6. Mám na krku dalšího kluka, přičemž ho vůbec neznám, a tak se z něj klidně může vyklubat nějaká řádící bestie.

7. Strávila jsem v tom lese pěkně dlouhou dobu, tudíž extrémně nestíhám do školy. Bravo Mia.

Tak jo, to by bylo. Jenže já vážně nestíhám. Sakra. Před vstupními dveřmi našeho domu se prudce zastavím, div čenichem nenarazím do dřeva. Ihned se proměním a vrážím do dveří. Bez zastavení se vydám ke schodům, které beru po dvou. A za chvíli už vrážím do dalších dveří, tentokrát vedoucí do mého pokoje. Jako první beru do ruky mobil, abych zkontrolovala čas. A pak jej prudce odhazuji na postel při zjištění, že mám 15 minut na to, abych se připravila a dorazila do školy. A začnu panikařit. Ono by normálně ani tak nevadilo, že přijdu pozdě, nebo dokonce nepřijdu vůbec, ale řekněme, že poslední dobou mi to ve škole moc...nejde. Ale vážně to není moje vina! Já bych se i moc ráda učila, jenže pokaždé, když otevřu učebnice, objeví se Liam a začne mě rozptylovat. Potom mě občas zaměstnává i ráno, a tak to prostě nevyjde. Problém je v tom, že učitelé už začínají remcat a všemožně mi vyhrožovat. Takže z tohoto důvodu si už nemůžu dovolit přijít pozdě, alespoň pokud chci nějakým způsobem úspěšně ukončit střední školu. 

 Málem bych zapomněla, že na sobě stále mám to pyžamo. Shodím ho na zem a ze židle popadnu džíny, které na sebe vzápětí začnu neohrabaně soukat. Přitom doskáču až k nočnímu stolku, kde volnou rukou seberu hřeben a snažím se si alespoň trochu učesat vlasy. Ty jsou však po té záchranné výpravě tak rozcuchané, že to vzdám, a stáhnu si je do culíku. S tichými nadávkami pak doběhnu do koupelny, kde si alespoň opláchnu obličej. V pokoji pak z kabelky vyhrabu žvýkačku a hodím ji do kapsy džínů. Protože na nějaké čištění zubů teď vážně nemám čas. A ano, je to nechutné. Zbývá už jen hodit na sebe nějaké triko, obout boty a vypadnout z baráku. Mám šest minut do zvonění. Autem trvá cesta patnáct. Sečteno a podtrženo – nemám šanci. Přesto se však s tichým zaúpěním proměním a po čtyřech vyrazím do školy.

 Běžím tak rychle, že je ze mě pravděpodobně vidět jen bílá šmouha. A taky už nemůžu. Nohy skoro necítím, jak v neuvěřitelně krátkém intervalu znovu a znovu dopadají na zem a posouvají mé tělo vpřed. S vyplazeným jazykem a zběsile pulzujícím srdcem se snažím nabrat do plic co nejvíce rychle docházejícího vzduchu. Už však nemůžu být daleko od cíle. A opravdu, za chvíli mezi stromy zahlédnu školní parkoviště. Ano!