Wild Heart [Dokončeno]

10. Kapitola - ,,To nemůžeš myslet vážně!"

Těžko říct jak dlouho jsem venku, ale už začínám být unavená. Mezi stromy zahlédnu sluneční světlo a rozběhnu se za ním. Před sebou spatřím útes. Myslím, že je to ten stejný, na kterém jsme byli se smečkou. Popošla jsem až ke kraji a proměnila se. Pohlédla jsem dolů na rozlehlé moře a chvíli přemýšlela, jestli by mě zabilo, kdybych tam spadla. Těžko říct, možná ne.

Z myšlenek mě vytrhnulo zašustění listů. Ani jsem se nemusela ohlížet a poznala jsem Dereka.

Pořád jsem stála na špičce útesu a vítr mi čechral vlasy, když se postavil vedle mě. ,, Je to úžasný, co?" ozval se a koukal do dálky. Podívala jsem se na něj a zase zpátky dolů. ,, To jo..je to neuvěřitelný. Poprvé za dlouhou dobu jsem opravdu šťastná." ,, To jsem rád, ale..asi ti to zkazím.." Rychle jsem se na něj otočila :,, Cože? " Vydechnul a s pohledem stále upřeným na moře řekl tu větu. Větu, kterou jsem už nikdy nechtěla slyšet. ,, Mio... Musíš zase začít chodit do školy.." Čuměla jsem na něj a nebyla schopná slova. Opatrně se na mě podíval a konečně jsem se na něco zmohla. ,, To si děláš srandu..Ne, to nemůžeš myslet vážně!" Pocit štěstí se rozpadl na milion malých střípků.,, Já za to nemůžu, je ti 17 takže musíš do školy. Máš před sebou ještě dva roky, pak si můžeš dělat co chceš. A navíc tam nebudeš sama, kromě Daniela tam musí chodit celá smečka." snažil se mě nějakým způsobem utěšit, ale fakt se mu to nedařilo. Nepřítomně jsem hleděla před sebe. ,, Víš..teď mám vážně chuť skočit dolů." řekla jsem otráveně a pomalým krokem jsem se vydala pryč z útesu.

Přemýšlím, že ve městě je jenom jedna škola, do které jsem chodila předtím. A je blbost, aby jsme dojížděli někam jinam. Ale kluky jsem neznala, myslím , že jsem je ve škole nikdy nepotkala. Né , počkat, mám to. Jasně ,že potkala, bože já jsem blbá. Damiena jsem viděla v parku jak skáče přes zeď, ale moc jsem ho nevnímala. Oh ano, Lauřinu rudou hřívu jsem občas zahlédla v davu lidí. Přece jen, ve škole je hodně studentů, prostě jsem si jich nevšimla.

Derek mě doběhnul, ale radši už nic neříkal a v tichosti kráčel vedle mě. Rychle jsem se proměnila a vyrazila pryč, jak nejrychleji jsem dokázala. Normálně bych určitě narazila do stromu, ale teď bylo jednoduché se jim těsně vyhýbat. Po cestě jsem si uvědomila, že konečně uvidím Beth a ostatní kamarády. Aspoň něco pozitivního.....

Vrazila jsem do dveří a vešla do kuchyně. Jak jinak, byla tam celá smečka a čuměli na mě. Naštvaně jsem přešla k ledničce a otevřela dvířka. ,, Takže..už ti to řekl?" zeptal se opatrně Damien. Vytáhla jsem vajíčka na omeletu a s prásknutím zabouchla dvířka.,, Hádám, že jo." řekl Liam a uchychtnul se. Mezitím, co jsem si připravovala jídlo, nikdo ani neceknul. Kyle vstal a přistoupil ke mně. ,, Ukaž, já to dodělám, běž si sednout." řekl a vzal mi obracečku z ruky. ,,Díky." usmála jsem se na něj a sedla si ke stolu. Nikdo pořád nic neříkal, tak jsem začala mluvit já . ,, Proč?! Proč nemůžeme celý dny jenom běhat po lese a výt na měsíc? Bylo by to mnohem zábavnější než v tom ústavu." a práskla jsem hlavou o stůl. ,, Ale no tak. Myslela jsi si, že když jsi vlkodlak tak se tomu vyhneš? Prosím tě, to by bylo moc jednoduchý." ušklíbla se Zoey a obrátila pozornost k časopisu v její ruce. Kyle přede mě postavil talíř s omeletou. Kečupem na ni namaloval smajlíka. Překvapeně jsem se na něj usmála a pustila se do jídla.