Wild Heart [Dokončeno]

11. Kapitola - Zase zpátky

Crrrrr! Crrrr! Křičí na mě budík hned vedle mé hlavy. S otráveným zaskuhráním otevřu oči. Rychle se zvednu do sedu, popadnu mého nepřítele a bez přemýšlení s ním prudce mrštím o zeď. Zase sebou praštím na postel a zabořím hlavu do polštáře. Po chvíli do něj zakňourám, jelikož si uvědomím, že jsem si právě rozbila budík. To bych samozřejmě normálně neudělala, ale řekněme, že věci už celkově nejsou jako dřív. Mimo jiné se také změnily moje reakce na nepříjemné situace. Lépe řečeno, budík není první věc, kterou jsem tenhle týden v návalu vzteku rozbila. A mám chuť v tom pokračovat při myšlence, že ani ne za hodinu vyjdu vstříc....škole. Překonám tedy sama sebe a odkopu ze sebe peřinu. Posadím se na posteli. Ještě na chviličku zavřu oči a snažím se co nejvíc prodloužit chvíli, kdy nemusím nic dělat. Čas je ke mně ale dnes nemilosrdný. Tudíž s velkou neochotou zatřepu hlavou a vstanu. Panebože. Jak mně tohle nechybělo. Pomalu se doploužím do koupelny a ignoruju chlad, který se mi zabodává do chodidel. Spěšně kouknu do zrcadla na stěně, abych zjistila, že jako vždy po ránu vypadám jako chodící brambora. Nějak mě asi minul ten vlkodlačí efekt dokonalosti, který všichni v tomhle domě mají. Shodím ze sebe měkoučké pyžamo a zalezu do sprchy. Pustím vodu, ale ihned uskočím, protože je ledová jak prase. Po chvilce cupitání ve sprchovém koutu se mi podaří ji konečně nastavit na snesitelnou teplotu. Následuje klasický proces důkladné hygieny a za chvíli už vylézám z koupelny, zabalená do ručníku a s mokrými rozcuchanými vlasy. Ze skříně vytáhnu nějaké džíny, tílko a lehký svetr. Potom si vyfoukám vlasy, vyčistím zuby, namaluju...no, znáte to. Za dvacet minut osm už si házím tašku přes rameno a vycházím ze svého pokoje. Šnečím tempem se dopravím až do přízemí, kde už jsou překvapivě všichni nachystaní.

„Dělej Mio, přece nechceš přijít první den pozdě." Prohodí vesele Damien a já ho ihned zpražím pohledem. Uchechtne se a následuje ostatní ven. Povzdechnu si a v kuchyni si vezmu k snídani jedno osamělé jablko, které se válelo na lince. Zakousnu se do něj a chci taktéž opustit dům, ale Derek mi zastoupí cestu. Tázavě na něj pohlédnu a přitom žmoulám kousek ovoce, který, jak už jsem poznala, má to nejlepší za sebou.

„Jen jsem ti chtěl říct, že.." odmlčí se a přešlápne na místě „..ať se stane cokoliv, nesmíš vypustit vlka ven. Sice bys kolem sebe měla pořád mít někoho ze smečky, ale je to hlavně na tobě. Ty se musíš ovládnout." Když skončí, zůstanu na něj vyjeveně koukat. „Děsíš mě," řeknu tiše. Derek si povzdychne.

„Promiň, já jen...prostě si dávej pozor." Tímto ukončí náš rozhovor a někam se vytratí.

„Super.." hlesnu a konečně se vydám ven.

„Tady jsi, tak pojď už," pobídne mě Liam a odkráčí do garáže. O něco pomaleji jej následuji. Když vlezu dovnitř otevřenými vraty, poněkud se zarazím. Nachází se tady totiž vedle sebe hned pět aut různých značek. Dvě z nich už jsem viděla, ale takový velký Jeep je pro mě celkem překvapením. Liam nasedne do bílého sporťáku a zamává na mě.

„Tak jdeš, nebo tam budeš jen tak stát?" Roztáhnu rty do úsměvu, rychlým krokem dojdu k autu a nasednu do něj. Vyjedeme z garáže jako první a následují nás další dvě auta. Uvelebím se v sedačce a začnu se psychicky připravovat na můj návrat do školy.

Zastavíme na velkém parkovišti před školou a vystoupíme. Všude se už hemží plno studentů. Když se k nám připojí ostatní ze smečky, společně vykročíme k budově. Mlčky kráčím vedle Liama a přemýšlím, jaké to bude, až vstoupím dovnitř. Vyjdeme schody, Damien rozrazí dveře a už procházíme dlouhou chodbou. Pomyslím si, že musíme vypadat jako nějaký gang. Všichni okolo nás se postupně zastavují v pohybu a zírají na naši skupinu. Lhala bych, kdybych řekla, že si to aspoň trochu neužívám. No uznejte, kdo by se v obležení tolika hezkých kluků necítil dobře, že? Dobrý pocit mě však vzápětí rychle opustí. Zaslechnu totiž vzrušené šeptání. Ano, o mojí osobě.