Wild Heart [Dokončeno]

16. Kapitola - Chtěl jsem ti to říct

Vzbudím se brzy, když slunce teprve pomalu vychází a barví oblohu do růžova. S těžkým vzdechem se vytáhnu do sedu a několikrát zamrkám. Poté na několik vteřin zatajím dech a zaposlouchám se. K mému potěšení však neslyším nic, žádné hlasy. Znamená to, že všichni ještě spí. Jakmile si tuto skutečnost uvědomím, se zběsile bušícím srdcem rychle slezu z postele a opustím pohodlí teplých peřin.

Neuběhne ani deset minut, a já už umytá a oblečená pádím dolů do přízemí. Po špičkách, jak nejtišeji dovedu, přeběhnu ke vstupním dveřím, kde si obuju boty. Z věšáku si vezmu svoji lehkou bundu a hodím ji na sebe. Kompletně připravená na svůj ranní výlet už otevírám dveře, když v tom za sebou zaslechnu Liamův, ne zrovna nadšený hlas:

„Kam jdeš?"

Zamrznu uprostřed pohybu. Sakra. Poraženě si povzdechnu a pomalu se otočím. Můj mozek už vymýšlí vhodnou výmluvu. Liam oblečený jen v teplácích se ke mně pomalu přibližuje, na tváři podezřívavý výraz. Nepochybně naprosto přesně zná odpověď na svoji otázku. Pohledem se na chviličku zastavím na jeho odhalené hrudi a snažím se tvářit, že mě jeho svaly vůbec nevyvádějí z míry. Poté kouknu na jeho rozcuchané vlasy a nakonec i na jeho zachmuřený obličej. Podtrženo sečteno, je ultra hezký, i když je na mě očividně naštvaný. Potlačím úsměv, který se mi chtíc nechtíc dere na rty. Soustřeď se!

„Jdeš za nimi, co? Za těmi vlky," promluví znovu dřív, než to stihnu já. Zní to spíš jako konstatování než jako otázka. Samozřejmě, moje záměry by odhalil i naprostý blbec. Já provinile sklopím zrak a zahledím se do dřevěné podlahy. Proč se ale vlastně tvářím, že jsem udělala něco špatně? Není náhodou čistě na mně, kam půjdu? Jo, jistě že je. No a co, že se chovám jak malé dítě? Omezovat se nenechám.

Vzdorovitě zvednu hlavu a s přimhouřenýma očima se znovu kouknu na něj.

„Jo, přesně tak. Vadí ti to?" Odhodlaně vystrčím bradu a založím si ruce na prsou. Liam se zatváří překvapeně, jako kdyby nemohl uvěřit, že jsem opravdu tak hloupá. Teď už stojí přímo přede mnou a já mám tak jeho obličej přímo před tím svým. Sakra, že to dá námahu, prostě se mu nevrhnout kolem krku a nezlíbat ty jeho dokonalé rty. Přestaň Mio, jsi naštvaná, pamatuješ?!

„Jestli mi to vadí? Vážně? Proboha Mio, jen se snažím, aby ses nenechala zabít!" Vyhrkne a rozmáchne přitom rukama. Jeho hlas způsobí, že mi vstanou snad všechny chloupky na těle. A když připočítám jeho teplý dech, který se mi při každém slově otře o tvář, je to vražedná kombinace. Prudce se nadechnu a ustoupím od něj o krok dozadu. Jen tak si totiž můžu udržet logické myšlení.

„Nemyslíš, že kdyby mě chtěli zabít, už by to udělali včera? Věř mi trochu!" vyjeknu rozhořčeně. Už mě tohle dohadování přestává bavit. Jistě, je naprosto v pořádku, že se o mě bojí, a v určitém směru je to i docela sladké. Ale nemůže mi zakazovat vyjít z baráku, aby se mi něco nestalo, no ne? Liam zaraženě mlčí, nejspíš přemítá, jestli mě má rovnou zamknout někde ve sklepě, abych do toho lesa nechodila. Nepatrně zakroutím hlavou a otočím se k odchodu. Můj plán je ovšem znovu přerušen, když mě Liam předběhne a zatarasí mi cestu svým tělem.

„Fajn, tak půjdu s tebou," řekne rychle a upřeně se mi podívá do očí. Já však jen znovu vzdychnu a protočím panenkami.

„Promiň zlato, ale chci jít sama. Tak už mě pusť!" Lehce ho odstrčím a proklouznu ven na čerstvý vzduch.

„Ne Mio, počkej. Nechoď!" Ozve se znovu jeho hlas přímo za mými zády. Frustrovaně zaúpím a prudce se otočím. Věnuji mu rozzlobený pohled a už nestihnu sama sobě zarazit, abych něco vypustila z pusy. Bohužel.