Wild Heart [Dokončeno]

5. Kapitola - Lovci

Přejdu k té větší skříni a otevřu ji dokořán. Hmm. Skoro nic. Bude to chtít velký nákupy. Z těch pár kousků oblečení si vyberu jednoduché šedé triko a džíny. Učešu si vlasy - aspoň se o to pokusím - a nechám je rozpuštěné. Fajn, je čas jít dolů. Sáhnu po klice a sevřu ji v ruce. Je to dobrý nápad? Nemám se otočit a utéct oknem někam hodně daleko? Zavrtím hlavou. Už nemám co ztratit. Otevřu dveře a vydám se dolů.

Nejistě dojdu až do kuchyně.

„Mio! Jdeš právě načas, už to skoro bude." zavolá na mě Zoey od sporáku. Všichni ostatní sedí u stolu a hlasitě si povídají. Laura se zvedne a přitočí se ke mně. Vezme mě za ruku a usadí na místo mezi ní a Liamem. Za chvíli přede mě Zoey položí talíř se špagetami. Váhavě se na porci podívám. Je to moje oblíbené jídlo, krásně to voní...ale stejně. Zvednu hlavu a zjistím, že mě Derek pozoruje. Je to chápavý, možná trochu lítostivý pohled. Vyloudím na své tváři jemný úsměv a vezmu do ruky vidličku. Dám do pusy první sousto. Je to dokonalý. Tohle musím sníst, i kdybych nechtěla. A tak netrvá dlouho a můj talíř je prázdný. A Derek se spokojeně usmívá.

„Tak Mio, už se nemůžeš dočkat až si s námi zavyješ na měsíc?" ozve se Damien, když odloží vidličku, a debilně se zasměje. Nechápavě na něho kouknu a zapřemýšlím, jestli to myslí vážně.

„Damiene, nemůžeš pro jednou sklapnout?" zpraží ho Derek a pak se obrátí ke mně:

„Neboj se, máš ještě čas." Vytřeštím oči.

„Čas na co?" vyjeknu a upustím příbor.

„Ehm, no, než se proměníš. Což bude o úplňku. Což je tak za...tři dny?" řekne Daniel a pokrčí rameny.

„Cože? To jako.. vážně?" vydechnu a pohledem přeskakuju z jednoho na druhého. Derek pomalu přikývne.

„Ježiši.." zabořím se do židle a zůstanu koukat na stůl. Tohle je špatný. Moc špatný. Sakra!

„Já...ehm, potřebuju na vzduch." vykoktám a zvednu se. Rychlým krokem zamířím ke vchodovým dveřím.

„Mio, počkej!" uslyším ještě Lauru, ale to už jsem skoro venku.

Dveře za sebou zase zavřu a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Pak se rozběhnu. Kam chci jít? Nevím. Vlastně nemám tušení, kde jsem. A tak se ani nerozmýšlím nad tím, kam směřují mé kroky. Prodírám se vysokou trávou, zatímco se mi vítr opírá do těla a hraje si s mými vlasy. Netrvá dlouho a já zmizím ve stínu jehličnanů. Pořád se nezastavuji. Soustředím se jen na to, abych nenarazila do stromu. A to až do té doby, než zakopnu o ten zatracený kořen! Tvrdě přistanu na zemi a jehličí se mi zabodne do dlaní. Zaskuhrám a otočím se na záda. Položím si ruce na tvář a až teď si všimnu, že je mokrá od slz. Zase. Sakra. Zůstanu takhle ležet ještě několik minut. Dopřávám si vytoužené chvíle klidu, kdy se nemusím o nic starat. A nejradši bych tady zůstala. Hodinu, dvě..celý den. Protože až se vrátím, starosti, obavy a stres na mě nepochybně dolehnou jako lavina. A popravdě nevím, jestli jsem na to připravená. Na to, co mě teď čeká. Na nový život ve společnosti...vlků.

Nemůžu ale utíkat na věky. Už nemám nikoho, kdo by za mě dělal důležitá rozhodnutí. Teď je všechno jen na mě. S novým odhodláním se za pomoci stromu zvednu do stoje a opráším si oblečení od hlíny. Napřímím se a zhluboka se nadechnu, připravená vrátit se ke smečce. V tom ale ucítím, jak mi něco prosviští kolem ucha. Okamžitě se otočím. Hrkne ve mně. Spatřím šíp zabodnutý v kmenu stromu. A dopr.. Vzápětí se další šíp zabodne do země jen pár centimetrů přede mnou a mě oslepí prudké světlo. Vykřiknu a rychle si zakryji slzící oči. Tohle není dobrý.. Začnu couvat. Nevidím na krok. Nevím co se děje, ale jsem značně dezorientovaná a taky celkem vyděšená. Jakože hodně. Musím zmizet. Jenže celý svět se se mnou točí a já ani nevím, kterým směrem bych měla utíkat. Uslyším pohyb. Kroky mířící ke mně. V duchu už se pomalu připravuji na smrt. Pak se ale ozve zavrčení a hned potom bolestný křik. Někdo mě vezme za ramena a táhne pryč od toho dementního světelného šípu.. Zatáhne mě za strom a ještě chvíli mi trvá, než v něm rozpoznám Kylea.

„Co-to má sakra bejt?!" vyjeknu, mezitím co si protírám podrážděné oči. „Lovci. Ale neboj, Liam se o ně postará." pronese klidně a vykoukne zpoza stromu, aby zkontroloval situaci. Zarazím se :

„Lovci? A co jako loví?!" Napadne mě, jestli už jsem na tom tak špatně, že vypadám jako nějaká srna. Kyle se na mě podívá, jako kdyby to byla samozřejmost. „Nás." Vyděšeně na něj kouknu. To myslí vážně?! Tohle je čím dál tím lepší, fakt že jo....

Za chvíli všechno utichne a je slyšet už jen cvrlikání ptáků. U našich nohou se objeví černý vlk s hubou od krve. V dalším momentě už před námi stojí zadýchaný Liam.

,,Jsi v pořádku? Netrefili tě?" spustí hned a ustaraně si mě prohlíží.

,,Je mi fajn." vydechnu zaraženě, aniž bych spustila oči z krvavé šmouhy u jeho pusy. Všimne si, kam můj pohled směřuje, a rukou si pusu utře. Ztěžka polknu a vyjdu zpoza stromu. Na zemi leží dva muži v nepřirozených polohách. Mají rozsápané krky. Tenhle obraz mi něco až příliš připomíná. Pohlédnu na muže, který leží blíž ke mně. Trhnu sebou, když zjistím, že on mi pohled opětuje. Oči má totiž zeširoka otevřené a směřované přímo na mě. Oči plné strachu a zoufalství, které prosí o pomoc. I teď, když už mu nikdo pomoct nemůže. Po zádech mi přejede husina. Rychle se odvrátím a na chviličku zavřu oči. Potom zvednu hlavu a podívám se na Liama. Uhne mi pohledem a přešlápne na místě. Pak se beze slova otočí, promění se a zmizí mezi stromy. Zůstanu za ním koukat.

„Ehm, asi by jsme měli jít." ozve se Kyle a promění se taky. Pomalu přikývnu a on se rozběhne.

„Hej, počkej!" zavolám za ním a krokem ho následuji.

„No tak dělej!" Ozve se. Zarazím se. Otočím se o 360 stupňů. Nic. Tak co to..

„Honeem." uslyším Kyleův otrávený hlas. Podezřívavě se zadívám na šedého vlka před sebou. Má nakloněnou hlavu na stranu, vyplazený jazyk, a jeho malá očka mě sledují.

„Ty mluvíš.." konstatuju udiveně. Pořád ale uvažuju nad variantou, že jsem se prostě zbláznila.

„Tak už pojď, Sherlocku. A ne, vlastně nemluvím. Jenom ti to tak...říkám...do hlavy." Zavrtím nad tím hlavou. Už se radši na nic neptám. Jen se zhluboka nadechnu a vydám se domů.

„Jste divní.."

Na obrázku Kyle :3