Wild Heart [Dokončeno]

36. Kapitola

,,Jak je to daleko?" zeptám se ho a na chvíli zavřu oči. Nádech. Výdech. Zabiju ho. Nádech. Utrhnu mu hlavu. Výdech. ,,Ne.." řekne tiše a já zase oči otevřu. Vím, že už zase mají normální barvu. Aaron se smutně zadívá na kousek měsíce, který je vidět skrz stromy. Bodne ve mně pocit viny. Vážně ho nutím, aby mi v podstatě pomohl zabít jeho alfu? Přece jen...Zaváhám...Ale ne. Musí zemřít. Jinak to nejde. ,,Tak jdeme. Za pár hodin bude svítat." pobídnu ho a on pomalu přikývne. Pak se obrátí a vede nás směrem na sever. Liam přiběhne ke mně  a vezme mě za ruku. ,,Jsi si jistá?" zeptá se mě, jako kdyby doufal, že si to ještě rozmyslím. ,,Moc dobře víš, že ano." odvětím pevně a se vztyčenou hlavou kráčím lesem. Jsem si moc dobře vědoma toho, že jdu vstříc smrti. Ale vadilo by mi to vůbec? Nemusela bych už nic řešit. Usnout a nikdy se neprobudit. Nezní to tak špatně, že?                                                                          Všimnu si Liamova ustaraného pohledu. Jako kdyby mi četl myšlenky. Povzbudivě se usměju a stisknu mu ruku. On je to jediné, co mě tady drží.

Cestou se ve mně střídají všemožné pocity. Strach. Vztek. Smutek.Radost z toho, že bude konec. Jediný pohled mezi stromy ve mně vyvolá vzpomínky. 

10 let zpět. Sedmiletá holčička s jejím starším bratrem s baterkou v ruce utíkají temným lesem. Rozléhá se smích. ,,Už tě skoro mám!" vykřikne radostně dívenka za bratrem. ,,Nikdy mě nechytíš!" zavolá on zpět a zmizí někde mezi stromy. Ona se začne rychle rozhlížet. Nedává pozor na nohy a už letí k zemi. Natáhne ruce před sebe a dopadne na všechny čtyři. Dá se do pláče a sedne si na studenou zem. Jedno koleno má sedřené do krve. Netrvá to dlouho, a přiběhne ustaraný chlapec. ,,Mio!" vyjekne, klekne si k ní a ona se mu vrhne kolem krku. Snaží se ji utišit. ,,Neboj, to se zahojí." řekne přesvědčeně a stiskne sestřičku v náručí.

Usměju se. Tolik bych si přála, aby se to vrátilo. Chci zpět to, co mi vytrhli ze života. Rychle a nepozorovaně  utřu  jednu neposlušnou slzu, která se mi skutálela po tváři. Netrvá to dlouho, a vyjdeme z lesa.Obloha pomalu, ale jistě začíná světlat. Staneme na kraji větší louky. Na druhé straně stojí domek, podobný tomu našemu, ale menší.

 ,,Nebudu proti vám, ale nemůžeš mě nutit, abych šel proti vlastním." podívá se na mě Aaron. Přikývnu. ,,Děkuju." řeknu a položím mu ruku na rameno :,,Moc si toho vážím." Jemně kývne hlavou, ale mlčí. Otočím se zase směrem k domku. Smečka tiše vyčkává, co udělám. Jeden váhavý krok. Druhý, teď už jistější. S Liamem po boku a ostatními za zády pomalu kráčíme vpřed. Ujdeme pár metrů, než se dveře domku otevřou a já zastavím. Napnu se a srdce se mi zběsile rozbuší.                           Vyjde statný muž. I když ho vidím jen z dálky, ihned poznám, že to je on. Za ním se vyhrne dalších deset mladých lidí. Muž se s jemným úsměvěm na rtech vydá k nám. Ostatní ho trochu nejistě následují. Mnozí se zatváří překvapeně, když uvidí Aarona u nás. ,,Kyle?" ozve se Liam, aniž by se na něj otočil. ,,Ano?" hlesne zezadu. Z jeho hlasu je poznat, že je nervózní. ,,Drž se vzadu, bráško."

Zastaví se asi deset metrů od nás. ,,Příteli." rozpřáhne ruce a dívá se někam za mě. Zmateně se otočím. Lewis s úsměvem sebejistě vyjde z naší skupiny a míří si to k němu. Všichni - obzvláště Derek- na něj překvapeně koukáme. Cože?! Jako staří přátelé si potřesou rukama a prohodí pár slov. Lewis si pak stoupne kousek za něj a v jeho tváři není ani trochu viny, nebo soucitu. Ne, že bych nečekala, že něco podobného jednou udělá, ale stejně mě to vyvede z míry. Lewisův -přítel?- nás skoro pobaveně skenuje pohledem. ,,Mio. Čekal jsem, že se někdy zastavíš." řekne vesele a podívá se na Aarona. ,,Ale že mi zmanipuluješ člena smečky, to jsem nečekal." dodá, ale zdá se, že mu to nějak extra nevadí. Sevřu ruce v pěst a už chci něco říct, ale nějaká černovlasá gotička naproti nám mě předběhne. ,,Jonathane, ty ji znáš?" zeptá se zmateně a nedůvěřivě na nás kouká. ,,Jen jsme se potkali." usměje se, aniž by ze mě spustil oči. ,,Ty hajzle." vydechnu a než mě Liam stačí stáhnout zpátky vykročím vpřed. V Jonathanově tváři uvidím náznak nejistoty. Než stihnu dojít až k němu a rozdrápat mu ksicht na kousíčky, přede mnou se pohotově objeví štíhlý kluk a vztáhne ke mně ruku, ve snaze mě zastavit. Rychlým pohybem ho za ni chytnu a trhnutím ji zkroutím. Ozve se křupnutí a kluk vykřikne. ,,Nic nevíte." procedím skrz zuby a pohledem přejedu po ostatních z jeho smečky. ,,Nešahej na něj!" vyjede po mně vysoká blondýna, ale vzápětí ji strhne k zemi Liam ve vlčí podobě. Tímhle spustil přeměnu všech ostatních. Než se stihnu nadechnout,  obě smečky se do sebe zuřivě pustí. Jen já a Jonathan zatím nehnutě stojíme uprostřed toho všeho. ,,Víš Mio...živě si vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem té nebohé ženě rozdrápal hrdlo." pronese zamyšleně a já vybuchnu :,,Drž hubu!" Zařvu a přikrčím se. Rychle se proměním a s vyceněnými zuby se na něj vrhnu. Skočím na jeho černé tělo, ale než se do něj stihnu zakousnout, smete mě a já odletím metr od něj. Přistanu na zemi a kolem mě se zavíří prach. Vlk mě seshora povýšeně pozoruje. Okamžitě vyskočím na nohy, otřepu se a zkusím to znova. Předstírám útok zprava. Setinu před tím, než se po mně ožene, skloním hlavu a zabořím zuby do jeho levé přední nohy. Zlostně zařve. Moje vítězství ale netrvá dlouho. Zuby mě chytí za kůži na krku a smýkne semnou pryč. Zase se ocitnu na trávě a bolestně zakňučím. Tentokrát už o něco pomaleji vstanu a spěšně se rozhlédnu. Vypadá to, že zatím nikdo neumřel a síly jsou v celku vyrovnané. Jonathan se začne přibližovat a já couvat, abych ještě trochu nabrala dech. ,,Snad sis nemyslela, že mě můžeš porazit." ozve se v mé hlavě slizký hlas. Zavrčím. Jonathan najednou vystartuje proti mně. Zvednu se na zadní v domnění, že se tím nějak ubráním. On ale skočí na mě, silně se mi zakousne do krku a já pod jeho tíhou začnu padat na záda. Na zem už dopadnu jako člověk  a ruce si instinktivně přitisknu na krvácející ránu. Začnou se mi dělat mžitky před očima. Muž si přidřepne vedle mě a sleduje, jak se kroutím bolestí. ,,No..snaha se cení. Neboj se, zemřeš jako bojovník." řekne klidně a na tváři se mu znova rozlije ten zlomyslný úsměv. Otevřu pusu, abych něco řekla. Poslední slova. Ale nic z ní nevyjde. Do očí mi vhrknou slzy, když sleduju, jak se napřahuje k poslednímu úderu. Jen napjatě čekám na svou smrt. Naposledy zaostřím  na nebe, a pak pohledem sklouznu na něj. Překvapí mě, když za ním uvidím ještě někoho. Když se ale podívám pozorně, to, co spatřím, mi vyrazí dech.

Tááák. Konečně :D Nejsem s tím úplně spokojená, ale víc z toho asi nevymáčknu, takže..i tak, doufám že se líbí :* Kdo si myslíte, že stojí za Jonathanem? Pište do komentů! <3