Wild Heart [Dokončeno]

8. Kapitola - Úplněk

Vylezu z auta, vezmu tašku a prásknu dveřmi, za což mě Damien rychle probodne pohledem. Omluvně pokrčím rameny a vstoupím do domu. ,,Kde jste byli?" ozve se Derek, který je rozvalený na gauči a zahleděný do televize. Ostatní se různě poflakují kolem. Otevřu pusu, ale než stihnu něco říct, Damien si stoupne přede mě a všechno mu v rychlosti vyklopí. ,,Byli jsme u Mii doma pro nějaký věci. Zachytil jsem pach toho vlka. Myslím, že jestli si pohneme, můžeme ho vystopovat." V místnosti zavládlo hrobové ticho a sedm párů očí se upře na překvapeného Dereka. Ten se ale brzo vzpamatuje a začne se s ostatními dohadovat na taktice. Já se ovšem jejich konverzace neúčastním, a tak si odkráčím nahoru odnést věci. Tašku ledabyle odhodím na postel a celá napjatá zamířím zase zpátky. Když se vrátím, je už rozhodnuto. ,,Takže lidi, já, Damien, Dan a Zoey se ho pokusíme najít. Ostatní tady zůstanou." řekne Derek silným hlasem a vteřinu na to se zvedne vlna protestů. Ne, to ne. Musím přece jít taky! To mě o všechno připravil. ,,Ticho! Bude to tak, jak jsem řekl." vykřikne a všichni zmlknou. ,,Dereku, ale zítra je úplněk a Mia.. potřebujeme tě tady." namítne Liam. Přeskakuji pohledem z Liama na Dereka. ,,Neboj se , do té doby se vrátíme." řekne po chvíli. A tak se vybraní členi smečky odeberou ven. Já se ale ještě rozběhnu za alfou. ,,Počkej, ale já přece-" chci začít se svými argumenty, proč bych měla jít, ale Derek mě ihned přeruší. ,,Ne Mio, vím na co myslíš, ale tím, že ho zabiješ se ti neuleví. Věř mi, tohle není řešení." Pronese a důležitě se mi zadívá do očí. ,,Je to pro tebe moc nebezpečné." řekne tiše. Potom se otočí a zaujme pozici v čele smečky. Zůstanu stát s pusou mírně pootevřenou a sleduji, jak se moji přátelé postupně proměňují na ty vznešená, elegantní zvířata a následně mi mizí z dohledu.

Zbytek dne jsem strávila na notebooku, kde jsem si psala s Beth a snažila se jí vysvětlit, že jsem opravdu v pořádku. Řekla jsem jí, že jsem v takovém domově pro starší děcka. No, není to zas tak..moc velká lež, ne?

K večeru mě Kyle s ostatními vytáhl běhat. Vůbec se mi nechtělo, ale nakonec jsem si to celkem užívala. Nikdy jsem běh nijak neprožívala a když jsem nemusela, tak jsem neběžela. Jenže teď to bylo jiné, rychlejší. Když jsem se soustředila slyšela jsem jak listy dopadají na měkkou zem. Zavedli mě na velký útes a tam jsme si sedli. Pod námi se rozprostíralo velké moře. Slunce zrovna zapadalo a házelo odlesky rudé na vodní hladinu. Byla to nádhera, něco takového jsem ještě neviděla.

Další den :

Jsou 4 hodiny a ještě se nevrátili. Máme ale čas, určitě to stihnou. Uklidňuji sama sebe. Liam nervózně přechází sem a tam a dívá se z okna. Laura se ho snažila utišit, ale moc to nepomohlo. Kyle sedí vedle mě na gauči, hlavu položenou na mém rameni a spí. Mně se taky pomalu zavírají oči, dneska jsem nějak unavená.

5 hodin,6..7..8. Ze spánku mě vytrhne otravné zvonění telefonu. Narovnám se a rozkoukávám se kolem. Liam k němu přiběhne a zvedne ho. ,,Dereku? Kde jste?" Začnu se soustředit na hlas vycházející z mobilu a zaposlouchám se. ,,Našli jsme ho, ale není sám. Neměli jsme proti nim šanci, tak jsme museli utéct. Pronásledovali nás , ale už jsme je setřásli...Liame, nevím jestli to stihneme domů.." Soudě podle jeho výrazu to je asi špatně. Mlčky zavěsí telefon a pomalu svěsí ruku, pak se ale napřáhne a prudce jím mrští o zeď. Normálně by to byl zvuk tříštících se součástek, ale mně jakoby v hlavě vybuchla bomba. Přitisknu si ruce na uši a se zaťatými čelistmi jen čekám, až to odezní. Podivný pocit však přetrvává. Zvednu hlavu a podívám se z okna na tu velkou, zářící bílou kouli. Místnost se se mnou zhoupne a já se křečovitě zachytím okraje sedačky. Na jazyku ucítím svoje ostré špičáky. Snažím se zhluboka dýchat, zatímco Liam s Kylem mě pozorují s obavami v očích. Do místnosti vběhne Laura a podívá se na mě. ,,No tak , kde jsou?" Zatřese s Liamem. ,,Nestihnou to..je pozdě." Vzdáleně uslyším jeho hlas. Vzápětí mi po páteři přejede chlad a následně ostrá bolest, která mi sevře všechny orgány. Vykřiknu a zhroutím se na zem. Celé tělo mám najednou jako v ohni. Svíjím se na studené podlaze a na dřevo dopadají moje slzy. Ani nevnímám to, že pláču. Jediné na co se dokážu soustředit je ta bolest, která mi zaplavuje celý mozek. Koutkem oka postřehnu, jak se ke mně Liam rozběhne a vezme mě kolem ramen. Mám pocit, že něco říká, ale jediné co slyším je zvuk, jako když přejedete nožem po talíři. Ve vteřině to poleví a já trhavě zalapám po dechu. Už je konec? V tom Laura vyjekne : ,,Pane bože! Lovci, obklíčili nás!" Mé tělo zaplaví další vlna bolesti. Cítím, jak se mi zkracují a prodlužují kosti. Zaryju drápy do podlahy a kroutím se pod náporem měsíčního světla. Jsou to muka. Něco takového jsem ještě nezažila. Křičím, ale potom se z mých úst vydere spíše zvířecí řev. A já se najednou krčím na čtyřech nohách a vzadu okrajově vnímám ocas. Otočím se a nevěřícně si prohlédnu sněhobílou srst. Okolí se změnilo. Teď jako kdybych viděla teplo vycházející z postav okolo. Celý svět nabyl úplně jiných rozměrů. Vše vidím z jiného pohledu.

Nemotorně vrávorám na chlupatých tlapkách a snažím se zorientovat a ovládnou svoje nové tělo. Ostatní se už taky proměnili. Ucítím náhlou potřebu jít ven, běhat.

Zavrčím a poháněná dosud neznámými pudy se rozběhnu k oknu. Odrazím se, ve skoku prorazím sklo a přistanu na trávě mezi hromadou střepů. ,,Ne Mio! Počkej!" uslyším v hlavě Lauřin hlas a rozhlédnu se kolem. Kolem domu stojí lidé oblečení do tmavých barev, v rukou drží různé kuše, nože, pistole a já nevím co všechno. Je jich asi sedm. Pomalu se začnou přibližovat ke mně. Ostatní taky proskočí okno a ochranářsky si stoupnou přede mě. Tak to ne, přece se o sebe dokážu postarat. Zavrčím, nakrčím se a rozběhnu se k nejbližšímu lovci. Ignoruji hlasy, které mě chtějí zastavit. Rychlostí, která mě až zaskočí, se vyhnu šípu, který se pak neškodně zapíchne do země, a v další chvíli už se tyčím nad jedním z nich a chystám se mu prokousnout krk. Někdo do mě ale narazí z boku a svalí mě na zem. Začnu divoce chňapat kolem sebe. Neznámý mě ale chytře svým tělem přitiskne k zemi a drží se z dosahu mých zubů. Zadívám se na něj a spatřím kluka, kterému nemůže být víc než dvacet. Udiveně mě pozoruje, jako kdyby poprvé viděl vlka. Přitom mi ale nedovolí se víc pohnout.

Spěšně se rozhlédnu kolem, abych vyhledala nějakou pomoc. Vlci ale mají dost práce s ostatními lovci. ,,No tak Samueli! Zastřel ji už!" ozve se odněkud. Kluk nade mnou hbitě vyskočí na nohy a zamíří na mě kuš. Pomalu se zvednu a v přikrčené pozici si ho měřím pohledem. Napadne mě, že je celkem pěkný. Pak si ale uvědomím, že je to stejně jedno, páč mě brzo zabije. Dává si na čas. Jestli mě chce ještě víc vyděsit, tak se mu to povedlo. Jakou šanci bych měla, kdybych se pokusila utéct? Asi tak..ne, žádnou. Nádhera. Samuel se mi zadívá do očí. Tak jo, zkusím to jinak. Skloním hlavu k zemi, zakňučím a snažím se působit aspoň trochu roztomile. Třeba se mi podaří obměkčit jeho prohnilý srdíčko. A už to vypadá nadějně. Zdá se, že trochu povolil svaly. Nejistě skloní zbraň. Začnu se vnitřně radovat a přemýšlet nad tím, že si za odměnu koupím čokoládu. V tom ale naprosto nečekaně znovu zamíří a vypustí šíp. Trhnu sebou a omámeně se zadívám na svůj bok. Rudá krev úžasně kontrastuje s mojí bílou srstí. Bolest přichází až o vteřinu později. Zakňučím a svalím se na zem. Kluk ke mně rychle přistoupí a zašeptá :,, Dělej že jsi mrtvá, jasný? Teda pokud chceš přežít." Na uchu ucítím jeho teplý dech. Spěšně se podívá na škodu způsobenou jeho šípem a pak odběhne pryč. Radši ho poslechnu, položím hlavu na trávu pokrytou večerní rosou a zavřu oči. Dál se však snažím poslouchat dění kolem. Zatím se však naštěstí rozléhají jen lidské výkřiky, vrčení a zvuk trhání masa. Rána mi bolestně pulzuje, ale když to porovnám s tím, co jsem zažila před pěti minutami, tak to nic není. ,,Mio! Panebože jsi v pořádku?" ozve se Liamův hlas a ucítím jeho čenich na mé srsti. ,,V pohodě, nic to není." odpovědím vyčerpaně a otevřelu oči. V tom zahlédnu, jak se za Liamem plíží muž s nožem v ruce. ,,Pozor!" vykřiknu. Liam se prudce otočí, ale lovce srazí k zemi jiný vlk. S úlevou v něm poznám Daniela. Pootočím hlavu a uvidím, jak i Derek a ostatní vybíhají z lesa. Jen co je lovci spatří, začnou zbaběle utíkat. Ještě zahlédnu Samuela a naše pohledy se vteřinu střetnou. V duchu mu poděkuji. Nebýt jeho už jsem dávno mrtvá. Černý vlk si sedne vedle mě. Najednou mě přepadne únava a já se nijak nebráním, když se mi začnou zavírat oči. ,,Mio ne! Neusínej!" rozezní se mi v hlavě jeho hlas, ale to už upadám do černé tmy...