Wild Heart [Dokončeno]

6. Kapitola - Je to ona

Společně s Kylem vyjdeme z lesa. Musím přivřít oči, i když už je podvečer a slunce nesvítí tak jasně. Snad je to jen tím světelným šípem, nebo co to vlastně bylo. Přes louku se dostaneme až k domu, kde na sebe Kyle vezme lidskou podobu a otevře mi dveře. Vejdu dovnitř a vyzuju si boty, když v tom uslyším Derekův pronikavý hlas, který se ozývá z kuchyně. Nejistě kouknu na Kylea, ale ten jen pokrčí rameny a radši zmizí nahoru. Udělám pár kroků, až se ocitnu u vstupu do místnosti. Napůl vykouknu zpoza zdi. Spatřím Dereka, který se tyčí nad chudákem Liamem.

„Víš moc dobře , že pokud je to možné, lovce nezabíjíme Liame! Myslel jsem, že by sis to mohl pamatovat! Už nejsi tak mladý, aby ses nemohl ovládat.." Liam se před svým alfou krčí, jako když káráte psa.

„Tak dlouho se od nás drželi stranou. Ale teď, když jsme dva z nich zabili, už se nebudou schovávat v koutě. Dřív nebo později nám to přijdou vrátit!" zavrčí Derek rozzuřeně a Liam se ještě víc skloní. Nedivím se, síla jeho hlasu totiž z nějakého důvodu nutí i mě sklopit hlavu. Neviditelná zátěž mi tlačí na ramena a já se musím jednou rukou chytit trámu, abych se udržela na nohou.

„Promiň, nevím, co mě to napadlo," řekne Liam naléhavě a z jeho hlasu je slyšet, že je zadýchaný, jak se snaží vzdorovat tomu tlaku. Naštěstí to vypadá, že se Derek začíná pomalu uklidňovat. Konečně ze mě spadne ta tíha a já rychle zalapám po dechu.

„Běž, a příště si dávej pozor," pronese, teď už úplně klidně. Až se podivím, jak rychle se změnil tón jeho hlasu. Liam se napřímí a urychleně opustí místnost. Když mě míjí, ani o mě nezavadí pohledem. Derek na mě pohlédne.

„Nestalo se ti nic?" zeptá se starostlivě. Já jen mlčky zavrtím hlavou, odlepím se od stěny a vytratím se do svého pokoje.

Pohled Liama :

Sakra. To jsem posral. Nevím, co mě to popadlo, měl jsem prostě potřebu ji ochránit. V té chvíli mě ani nenapadlo, že bych měl ty parchanty nechat žít. Povzdechnu si. Pomalým krokem přejdu ke svému stolu a vezmu do ruky medailon, který byl položený na knížce. Vyčerpaně si s ním sednu na postel. Zaváhám. Jako kdyby na mě mělo vyskočit bůhvíco. Přitom až moc dobře vím, co se skrývá uvnitř. Jedna moje část však pořád doufá, že se mýlím. Musím se přesvědčit... Otevřu medailonek. Ano. Je to ona. Sice v mladší verzi, ale ano. Ty oči bych poznal kdykoliv. Rysy její tváře se za ty roky změnily. Ale ne tolik. Pořád je to ona. Ta, kterou jsem před třemi lety málem připravil o život.

*Flashback*

Už to mám za sebou, poprvé jsem se proměnil. Představoval jsem si různé verze, jak to bude probíhat, ale tohle mě prostě úplně vykolejilo. Proč mě nikdo nevaroval? Nevěděl jsem, co dělám a tak jsem prostě běžel. Soustředil se na pohyb čtyř nohou. Zmatený z té změny vnímání celého světa. Se všemi smysly zaneprázdněnými novými věcmi, zvuky, pachy.. A vběhl jsem rovnou pod auto. Pod auto jejích rodičů. Oslepilo mě prudké světlo, kvílení pneumatik zaplnilo moji mysl. A pak prudký náraz. Ozvalo se nechutné křupnutí. Až později jsem zjistil, že to byly moje žebra. Auto zabočilo a sjelo do příkopu a já jsem odletěl na druhou stranu silnice. Zůstal jsem ležet omámený na studené zemi a s rozostřeným viděním sledoval kouř linoucí se z auta. Pootevřely se jeho zadní dveře a někdo se vyškrábal ven. Byla to mladá dívka. Ušla pár váhavých kroků, ale pak se zakolébala a zhroutila se na asfalt. I přes závrať a bolest proudící do celého těla jsem se nemotorně postavil. Pomalu jsem se vydal k ní a v hloubi duše se modlil, aby nebyla mrtvá. Opatrně jsem ji čumákem šťouchl do hlavy. Ona bolestně zasténala. Čelo jí zdobila stružka rudé krve. Zamrkala a upřela své skelné oči ke mně. Nebyl jsem si však jistý, že mě opravdu viděla. Trhla jednou rukou a snažila se ji vztáhnout ke mně. Docílila ale jen toho, že ji posunula o pár centimetrů. Rozevřela dlaň. Držela v ní zlatavý medailon. Nevím, co mě to napadlo. Jemně jsem ho vzal do zubů. V tom jsem uslyšel přijíždějící auto. Zatřepal jsem hlavou, přeskočil dívku a utekl do stínu stromů.

Ráno jsem se probudil v lese, s tímhle krámem v ruce.

Proč jsem ho vůbec vzal? Jenom mi každý den připomíná, že všichni v tom autě mohli umřít. Mia pak ležela měsíc v nemocnici. Kvůli mně.

Jistě, mohl jsem ho prostě hodit do koše, ale nešlo to. Nemohl jsem.

Mia :

Pff, tak dnešek byl celkem záživný. Pomyslím si a skočím na postel, kde se stočím do klubíčka. Sice je barák plný lidí a všichni jsou moc přátelští, ale stejně se cítím hrozně sama. Nemám tady žádné svoje věci, ani pana Teddyho. Ano, je mi 17 a mám svého medvídka. No a co?

Z přemýšlení mě vytrhne zaklepání na dveře. Rychle se posadím.

„Dále," zavolám. Dveře se pootevřou a dovnitř nakoukne Damien. „Ehm..Ahoj." pozdraví nejistě, vejde dovnitř a zavře za sebou.

„Ahoj, co potřebuješ?" zeptám se. Vydechne, opře se o stěnu a vypadá to, že přemýšlí, co říct.

„Já..no..chtěl jsem se omluvit, že..Vím, že je to pro tebe všechno nové, a já jsem idiot a asi ti to moc neulehčuju, a-" Přeruším ho.

„To je dobrý. Vážně.. Stejně si musím zvykat." Usměju se. Viditelně si oddychne, přikývne a vezme za kliku. Ještě se ale zastaví.

„Jo a...víš, že kdybys něco potřebovala, klidně mi můžeš říct." Ujistí mě a otočí se k odchodu. Něco mě ale napadlo.

„Vlastně... pokud by ti to nevadilo. Potřebovala bych zajet domů pro nějaký věci, ale nemám tušení kde teď vlastně jsem takže.." Zaskočeně se na mě podívá. Pak ale roztáhne rty do úsměvu.

„Jo, žádnej problém. Tak zítra ráno?"

„Jasně, díky," odvětím a Damien odejde. Nevím, jestli je to dobrý nápad, ale potřebuji tady mít něco svého. Aspoň něco z mého starého života...

Na obrázku Damien :3