Naše tajemství

5. Knihovna

Po obědě bez rozloučení odešla. Vůbec jsem nechápal co s ní je. Nebo jo...jako měl jsem pár teorií. Třeba, že by mohla být těhotná a je jen podrážděná z hormonů. Ale taky mi napadla věc, které se neskutečně bojím. Že mě podvádí.
Vždy, když jsem uvažoval jsem se ale oklepal a šel dál. A to i teď.
Když byl čas, tak jsem všechny děti vyzvedl a šli jsme do domova. Tam se holky o ně začaly starat. Já chvíli zůstal a pak šel pro Mery. Vždy jsem šel o 5 minut dřív abych měl předstih. A ten jsem měl i teď. Čekal jsem dále kdybych náhodou viděl ty, kteří jí šikanují.
Onedlouho skutečně vyšla. Ale schválně do ní pár kluků nabouralo a smáli se. Chtěl jsem zasáhnout ale Mery rychle utekla. Nevím jestli si mě všimla a ignorovala nebo omylem. Každopádně utekla do knihovny, která byla oproti škole. Byla to malinká městská knihovna. Hned jsem šel za ní i když jsem uvažoval, že zajdu za ředitelkou.
Na něco jako recepci seděla starší paní
SP- ,,Dobrý den. Jak Vám můžu pomoct?" usmála se
D- ,,Ehmmm... Šla tu jedna holka. Takhle vysoká, blond, modré oči."
SP- ,,Myslíte Mery?"
D- ,,Ano. Viděl jsem jí jít tady."
SP- ,,Bude v zadu." usmála se a já kývl. Následně jsem šel za ní. Skutečně tam byla. Seděla v křesle a v ruce držela nějakou knihu
D- ,,Kam jsi mi utekla?" řekl jsem se smíchem aby se uvolnila. No nepomohlo to. Dala se hned do pozoru a koukala na mě
M- ,,Oomlouvám se."
D- ,,Ne, to je v pohodě. Jen si mohla říct, že chodíš do knihovny. Dovolilo by se ti to."
M- ,,Vvážně?"
D- ,,Ano." usmál jsem se a i přes to všechno jsem v jejích očích viděl úlevu. A možná dokonce i menší radost
D- ,,Mám tě tady nechat nebo jít?"
M- ,,Nno...jako chcete." řekla opatrně. Usmál jsem se a šel najít něco co by mě zaujalo. Nebyl jsem moc čtecí typ ale našel jsem. Vrátil jsem se k Mery, která střídavě dělala úkol a četla si
D- ,,Úkoly budeš dělat v domově. Teď si odpočiň." podívala se na mě zda to myslím vážně ,,Vážně. Odlož úkoly a v klidu si čti."
M- ,,Ddobře." vzala si knihu a naplno se do ní ponořila. Já taky ale očkem jsem jí sledoval. Bylo úplně zvláštní jí vidět najednou v klidu. Ale zároveň to bylo úžasné. Konečně v něm byla i kdyby jen nachvilku.
Po hodině jí dočetla a šla zanést. Já taky
D- ,,Pokud chceš tak si nějaké půjči."
M- ,,Nemůžu."
D- ,,Proč ne? Nejde to?"
SP- ,,Ale jde. Jen si musíte založit průkazku... Musíte si jí ale zaplatit."
D- ,,Kolik?"
M- ,,Nnemusíte."
D- ,,Ale jo." šel jsem s tou paní k pultíku. Zaplatil jsem rovnou i sobě i když asi tak číst nebudu. Zároveň mi došlo jak byla na tom špatně. Na jeden celý rok kolem 30 korun...
Následně jsem se vrátil za Mery, která si našla 2 knihy. Půjčila si je a vyšli jsme
M- ,,Dděkuju...moc."
D- ,,Ale za nic. Není to blbost a pokud ti to udělá radost."
M- ,,Vážně Vvám to.. děkuju."
D- ,,Tykej mi. Nejsem tak starej... Jsem David." usmál jsem se a šli jsme do domova
Jak se budou sbližovat?