Naše tajemství

6. Miminko

Mery hned v domově zapadla do pokoje. Nechtěl jsem na ní tlačit nebo tak, takže jsem jí nechal a šel se věnovat své skupince děti. Když se to vezme, tak Mery na starosti nemám. Ale nějak mě to k ní táhne. Jako myslím pomoct jí.
Děcka jsem pozdravil a hrál si s nima. Tuhle čas jsem vždy miloval. Nesmírně moc se těším na svoje děti.
D- ,,Tak jdu jo?" řekl jsem, když jsem večer šel domů
B- ,,Jasně. Měj se."
D- ,,Čaute." usmál jsem se a šel. I Šárka byla doma a byla v klidu. Těšil jsem se, že si po dlouhé době užijeme večer ve dvou.
Doma bylo navařeno a měla úsměv na tváři
D- ,,Ahoj." políbil jsem jí
Š- ,,Chtěla jsem se ti omluvit."
D- ,,Já taky." usmál jsem se.
Společně jsme se v klidu najedli a pak povídali se. Váhal jsem dlouho. Asi rok jsem jí to chtěl navrhnout a dnes mi přišel vhodný večer.
Seděli jsme na gauči a pili víno.
D- ,,Zlato?"
Š- ,,Ano?"
D- ,,Jsme spolu dlouho a tak mi napadlo... Nechtěla by si se snažit o miminko?" usmál jsem se. Jí ale úsměv zmizel
Š- ,,Děláš si legraci, že jo?"
D- ,,Ne. Nedělám... Já to myslím vážně."
Š- ,,Si se zbláznil ne?"
D- ,,Proč?" nechápal jsem
Š- ,,Mají mě povýšit a důležitá je pro mě kariéra. Ne nějaké mimino."
D- ,,Na začátku vztahu jsme chtěli velkou rodinu."
Š- ,,Abych skončila jako vaši. To víš." ironicky se zasmála
D- ,,Co tím chceš říct?!" začal jsem být vytočený
Š- ,,Nic!" křikla naštvaně a šla do ložnice. Bouchla dveřma a zamkla se. Já naštvaně odhodil první věc co mi padla do ruky.

Uběhl týden a kousek. Se Šárkou jsme se o tom už nebavili. Bohužel začala být otažitá. Už jsem to přestal i věřit a všech čas věnuju dětem v domově.
Jinak Mery je furt bojácná jako na začátku. Tedy co se týče ostatních. Bíba si jí skoro hned získala. A co se týče mě... U mě se neklepe ale je opatrná. Dokonce i mluví! Jsem za to rád ale chápu, že velké pokroky nebudou hned.
Byla středa a dneska jsem děti šel zanést já. Jak jsem je počítal tak jsem si všiml, že chybí jedna osoba. Samozřejmě, že Mery.
D- ,,Hned jsem zpátky." řekl jsem jim a šel jí hledat. I jsem rychle našel. Byla v koupelně a zvracela. Lekl jsem se a běžel za ní
D- ,,Dobrý?!" pohladil jsem jí po zádech ale hned se sebou trhla. Pak kývla a chtěla se zvednout ale nedovolil jsem jí to. Viděl jsem jak se klepala a byla zjevně vynervovaná. Preventivně jsem jí opatrně sáhl na čelo.
D- ,,Co se děje? Celá se klepeš ale nemocně nevypadáš a nemáš ani teplotu. Tak?" chvíli váhala ale nakonec vzala mobil a s neskutečně vyklepanýma rukama mi ho podala. Viděl jsem jak měla v očích slzy. Chtěl jsem jí pomoct víc. Třeba obejmutím. Ale bylo mi jasný, že se dotyků musí bát, třeba toho pohlazení, a tak jsem to nechal.
Vzal jsem její mobil a hned jako první mi vyskočil instagram. A hlavně nějací lidé, kteří... Jí šikanovali. Dokonce i tohle ráno! Bylo mi Mery neskutečně líto🥺A zlost na ně rostla.
M- ,,Jjá tam nechci." začala brečet. Já jen zakroutil hlavou
D- ,,Jdi do pokoje. Do doby než se vyřeší přestup nikam nepůjdeš."
M- ,,Vvážně?" snažila se přestat brečet ale moc to nešlo
D- ,,Vážně... Jdi, já je zavedu a pošlu za tebou Bíbu, ano? Domluvíte se." opatrně kývla. Zvedla se a pomalu šla do pokoje v mém doprovodu. Cestou mi došlo, že mi musela začít věřit. Přeci jenom ne každému by ukázala ty zprávy, ne?
Vážně mu věří? A kdy se dořeší šikana?