Naše tajemství

19. Spolu

Mery:
Ani se nedají opsat všechny moje myšlenky, které jsem v tý chvíli měla. V první řadě jsem byla neskutečně ráda a nadšená. Opětuje moje city. Má je stejné. Zůstane se mnou. Jsme pár! Tyhle věty mi furt zněli v hlavě. To mě donutilo k úsměvu. Ale pak přišli myšlenky i z druhé strany. Co když to praskne? Nebo nedokážu být dobrou přítelkyni?
Každopádně jsme seděli na stejném místě ještě dlouho. Mazlili jsme se a více méně nic neříkali. Jak já, tak i David byl u svých myšlenek.
D- ,,Je ti zima?"
M- ,,Ne v pohodě... Už chceš jít?"
D- ,,To ne. Jen zafoukalo a celou tě střáslo.
M- ,,Možná trochu."
D- ,,Pojď, už se vrátíme."
M- ,,Tam můžeme být jen kamarádi."
D- ,,V pokoji ne. Postele jsou "skryté", takže když se rychle oddálime, tak nás neuvidí."
M- ,,Tak dobře." usmála jsem se. David se zvedl a i mně pomohl ze země. Viděla jsem jak váha
M- ,,Děje se něco?"
D- ,,Trochu. Řekl jsem, že půjdeme na to pomalu."
M- ,,Ale?"
D- ,,Hrozně ti chci dát pusu." roztomile se usmál. Já nesměle a stejně nesmělou pusu jsem mu dala. Furt to bylo pro mě nové. A ne jen vztah. Obecně to, že je někdo ke mně tak hodný a má mě tak moc rád.
Cestou dolů jsme se drželi za ruce a povídali si. Ne o něčem konkrétním. Tak všelijak. Při autě mi otevřel dveře a já nasedla. Následně i on a vyjel. Během cesty mě chytil za ruku. Nejdřív opatrně a jemně. Když jsem mu stik opětovala, tak mě začal držet pevně ale zároveň uvolněně a nebyl v takové křeči.
Do domova jsme vešli jako by se nic nedělo. Jen Bíba si Davida zavolala. Usmívala se a byla jako vždy. Prej chtěla řešit jen něco kolem práce. Ale já se hrozně obávala, že něco o nás tuší. Jako jo, jsme spolu asi hodinu. Ale už předtím jsme se k sobě více měli a byli hlavně my dva spolu.
V pokoji jsem seděla na posteli a čekala na Davida. Možná to byla vážně jen blbost a já jsem paranoidní. David ale onedlouho přišel. Netvářil se nadšeně. Sedl si na svou postel a nic neříkal. Takže jsem musela promluvit já
M- ,,Sstalo se něco?" zeptala jsem se opatrně. Vůbec jsem netušila co se stalo. Nebo spíš to nechtěla tušit.
D- ,,Vedení se přestalo líbit, že tady spím."
M- ,,Musíš pryč, že jo?"
D- ,,Jo. Mám čas měsíc si něco najít. Že chápou ale musím."
M- ,,Aha." řekla jsem smutně. Ale nedalo se s tím nic dělat. David si všiml můj smutný pohled. Vstal ze své postele a sedl si ke mně. Obejmul mě kolem ramen a dal pusu na spánek.
D- ,,Zavolal jsem tomu s garsonkou. Není to nějak daleko."
M- ,,Ale stejnak musíš pryč."
D- ,,To bych časem musel tak či onak... Ale má to výhodu."
M- ,,Jakou?"
D- ,,Když budu mít volno, tak můžeš nahlásit nějakou kámošku, že jdeš k ní a budeme spolu tam. Tam nás nikdo nenačape."
M- ,,To by mohlo být... Ale co když se mi v noci bude něco zdát?"
D- ,,Zavoláš mi. Budu celou domu na tebe mluvit nebo se budu snažit přijít." usmál se a já taky. Pak jsme probrali ještě co a jak. Ale pak už jsem to krásné.
Jak budou probíhat jejich dny ve vztahu?