Vlny, co proudí tam a zpět

1. KAPITOLA

 „Dámy a pánové, prosím, připoutejte se. Budeme přistávat."

Shlédnu k pásu, který jsem si celou cestu nerozepnula, a zkontroluju, že drží pevně. Ano, nemám ráda přistávání. Položím si předloktí na opěradla a koukám ven z okýnka. Pozoruju světla domů, která z téhle výšky vypadají jako miliony drobných světlušek.

Pevně sevřu víčka, když letadlo začne přistávat. Miminko o pár řad za mnou začne hrozně nahlas plakat. Je mi ho strašně líto, jelikož kdybych nebyla srab, taky bych se z té bolesti v uších, kterou způsobuje změna tlaku, rozbrečela.

Ze srdce mi spadne obří kámen, když letadlo zastaví. Rychle se odepnu, ze zavazadlového prostoru nad hlavou si vyndám příruční kufr a přecpanou uličkou se pomalu tlačím ven.

Jakmile ucítím tu známou kalifornskou vůni, usměju se. Rok strávený v Anglii jsem si sice strašně moc užila, ale nic nepřekoná pocit, když se člověk vrátí domů.

V budově letiště si počkám na svůj kufr a pak už netrpělivě zamířím ven. Jakmile se přede mnou otevřou dveře, spatřím ho.

„Koukejme, kdo nám to přijel," prohodí svým hlubokým hlasem Christopher. Opírá se o svůj nevkusně velký černý džíp, ruce má v kapsách a sluneční brýle na očích, přestože venku už žádné slunce nesvítí.

Kufry nechám stát na místě a se širokým úsměvem se mu rozeběhnu vstříc. Chris mi rozevře náruč a pak mě zvedne nad zem. Zatočí se se mnou kolem své osy a když mě položí zpátky na zem, políbí mě na čelo. „Moc jsi mi chyběla, sestřičko."

Ještě jednou ho obejmu a pak už se uvelebím na sedadle spolujezdce. Chris naloží moje kufry do kufru a dřepne si za volant. „Jakej byl let? Zase jsi brečela u přistání?"

„Hele!" Se smíchem ho praštím do ramene. „Já nikdy nebrečím."

„Ne? A co tenkrát, když jsme letěli do Londýna a ty ses mi choulila k mikině tak moc, že jsem na ní pak měl mokrej flek?"

„To mi bylo 15," bráním se, i když vím, že bych toho byla schopná i dneska. Fakt nemám ráda přistávání.

Cesta domů z letiště netrvá ani dvacet minut, proto si ji snažím užít naplno. Chris pouští na plný pecky nějakej letní playlist, obě přední okénka jsou stažená, takže nám dovnitř proudí příjemný letní vánek. Pozoruju vylidněnou pláž.

„Zítra se musím jít vykoupat. Celej rok jsem nebyla v oceánu a neumíš si ani představit, jak moc mi chybí," prohodím ke Chrisovi.

V rádiu začne trefně hrát Malibu od Miley Cyrus. Nadšeně se na sebe s Christopherem podíváme a začneme spolu s ní zpívat.

Ode dne, kdy jsme se sem do Malibu přestěhovali, si tuhle písničku jedeme skoro denně. A překvapivě se nám za ty dva roky ještě neoposlouchala.

Chris najednou stočí volant doprava. „Kam jedeš?"

Sjede úzkou štěrkovou cestičkou až k místu, kde parkujeme vždycky, když jedeme na pláž. Obvykle je tu těžké najít místo na zaparkování, ale teď tu neparkuje ani jedno auto.

Chris zaparkuje a jakmile vypne motor, vyskočí ven. Překvapeně na něj zírám, když si přetáhne tričko přes hlavu a rozeběhne se k pláži. Několik vteřin ho jen pozoruju, než sama z auta vyběhnu ven.

Než doběhne ke břehu, má už na sobě jen obtáhlé černé boxerky.

„Dělej, svlíkni se," pobídne mě. A já neváhám ani vteřinu. Sundám si tepláky, pak hned i mikinu a tričko a zůstanu jen v obyčejném bílém spodním prádle. Christopher mě chytne za ruku, odpočítá do tří a pak se společně rozeběhneme vstříc oceánu.

Studená voda mi okamžitě smočí celé tělo i obličej. Chris skočí šipkou až pod vodu a pak kraulem plave dál od břehu. Když se vynoří, mokré vlasy mu ozařuje měsíc.

Rychle doplavu k němu. Je mi fuk, že mám mokré vlasy nebo vodu až v nose. Užívám si ten pocit svobody, který člověk zažije jedině v oceánu.

„Vždycky si tu připadám tak malej," uculí se a cákne na mě. „Moře je nekonečný a tak snadno by se v něm dalo ztratit."

„Přesto se nedá nemilovat."

Christopher mi dá za pravdu a usměje se na mě. „Fakt jsi mi chyběla, Lizzie. Byla to tu bez tebe nuda."

„Fakt jo?" popíchnu ho. „Jsem myslela, že jsem děsně otravná."

„To taky občas jsi," uzná, „ale stejně jsi ta nejlepší ségra, co jsem mohl mít."

„Taky nejsi nejhorší," mrknu na něj.

Z moře vylezeme až o deset minut později, když už nám začne být zima. Chris vyndá z kufru ručník a zabalí mě do něj. Sám si jen vytřepe vodu z vlasů.

Usadíme se zpátky do auta a vyjedeme směrem k domu, který nám Christopherova máma před dvěma lety sehnala. Dřív jsem žila jen s tátou, když mi máma umřela. Nebyli jsme chudí, ale ani jsme si nemohli dovolit žít v tomhle paláci.

Když můj táta poznal Alexu, bylo mi 12 a Chrisovi 16. Strašně mě vytáčel a nedovedla jsem si představit, že to má být do konce mýho života můj brácha.

To se ale s věkem změnilo. Teď se z nás stali nejlepší kámoši a já už si nedovedu představit, že bych ho neměla.

Chris vjede po betonové cestičce až do garáže. Zaparkuje mezi auto mýho táty a auto Alexy. Ano, máme tři auta. Přes dveře v garáži vejdeme do domu. Jdu napřed, Chris mi ještě bere kufry.

Podlaha mi pod nohama tiše vrže. Dům voní po čokoládě a sušenkách.

„Lizzie!" zajásá táta, když mě spatří. Má kolem pasu uvázanou zástěru, jelikož právě vyndal z trouby sušenky. S jiskřičkami v očích ke mně přiběhne a sevře mě v objetí. „Tak moc jsi mi chyběla, holčičko."

„Ty mně taky, tati."

Když se ode mě odtáhne, zamračí se. „To venku prší?"

Za sebou zaslechnu Chrisův smích. „Byli jsme se s Chrisem vykoupat," objasním.

„Takhle pozdě?" zhrozí se táta. „Vždyť ta voda musela být ledová! Tímhle stylem budeš akorát nemocná."

„Vždyť má skoro 20 stupňů, Jonathane," namítne Chris. „Nebral bych ji tam, kdyby měla nastydnout."

Tátova čelist se uvolní a on opět nasadí tarify úsměv. „No tak dobře, když to říkáš," ustoupí a znovu mě obejme.

„Kde je Alexa?"

„Akorát volala, už je na cestě z práce. Jedna prohlídka se jí ještě protáhla, ti zájemci prý měli fůru otázek."

Alexa je realitní agentka, nejlepší v okolí. Vlastní místní realitní agenturu, najímá ty nejlepší ve státě a vydělává si naprosto nehorázné peníze. Jenom díky tomu si žijeme tak, jak žijeme.

V tom zaslechnu vrznutí venkovních dveří a o chvilku později i těch domovních. „Elizabeth!" vyjekne nadšeně, když na obřích podpatcích doběhne do kuchyně. Obejme mě tak pevně, až mám chvíli strach, že mě udusí.

„Taky tě ráda vidím, Lexie."

Rozzáří se. „Už rok mě tak nikdo neoslovil a neumíš si ani představit, jak moc mi to chybělo."

S Alexou máme naprosto báječný vztah. Už když jsem ji poznala, věděla jsem, že je pro tátu ta pravá. Je hodná, zábavná a taky naprosto nádherná. Je to přesně ten typ ženy, co by člověk někde venku považoval za celebritu. Má dlouhou blonďatou hřívu, opálenou pleť, na kterou na rozdíl od většiny žen tady nenanáší třícentimetrovou vrstvu makeupu. Nosí krásné šaty a nebezpečně vysoké podpatky. Každý chlap se za ní otáčí, ale ona má oči jen pro mýho tátu. A to se mi na ní líbí nejvíc.