Vlny, co proudí tam a zpět

8. KAPITOLA

S Chrisovým autem, které jsem si od něj vypůjčila, zaparkuju na parkovišti za barem s názvem Zářící hvězda. Ano, pro bar je to poněkud neběžný název, ale je důvod, proč se tak jmenuje. A většina lidí ten důvod nezná.

Jakmile vejdu dovnitř, dýchne na mě známá vůně dřeva a tequily. U baru posedává několik chlápků, co vypadají, že nasávají už od rána, a pár teenagerů, co si užívají čas s přáteli.

„No to mě poser," ozve se přímo za mnou známý hlas.

Otočím se a spatřím Deana s jeho typickým rozzářeným úsměvem.

„No ty snad vypadáš ještě mladší, než když jsem odjížděla," popíchnu ho se smíchem. Deanovi je sice čerstvých 40, ale připadá si jako hrozný stařec. S holkama ho rády popichujeme, i když se všechny shodneme na tom, že vypadá jako dvacátník.

„Kdybych tě tak rád neviděl, kočko, musel bych ti vynadat."

Dean mě obejme a rovnou mě pozve na bar. „Vlastně jsem myslela, že bych se zastavila za holkama. Jsou tady, ne?"

„Vždycky tu jsou," zazubí se. „Pozdravuj je ode mě a stav se pak na drink, máme si co povídat," mrkne na mě.

„Jasně," slíbím mu s úsměvem. Pak už si od něj vezmu klíče, oběhnu bar a dlouhou chodbou pouze pro zaměstnance doběhnu k mohutným dvoukřídlým dveřím. Odemknu je a rychle je za sebou zase zamknu. Projdu další, tentokrát už kratší a užší chodbou a odemknu si další dveře, které mě už zavedou na kýžené místo.

Ocitnu se ve skromném sále s několika kulatými stoly, rozmístěnými po celé místnosti. Na pódiu stojí Vivien v kraťounké róbě poseté zlatými třásněmi. Na nohou má pro ni typické vysoké podpatky a na tváři výrazný make-up.

Vlní se v bocích, zatímco zpívá Dangerous woman od Ariany Grande. Je to její nejoblíbenější zpěvačka, takže se na její písničky přímo specializuje.

Až když se přiblížím blíž, tak si všimnu, že má u sebe židli. Střídavě si na ni sedá, zaklání se na ní, roztahuje stehna od sebe a ihned je opět pevně sevře. Na to, že už jí je 30, je dost pružná.

Co nejtišeji se usadím na nejbližší židli a přítmí v sále mě schová před jejím zrakem. Fascinovaně ji pozoruju až do úplného konce, kdy jí zatleskám a ona polekaně nadskočí.

„Bože, Elizabeth!" zajásá, jakmile mě spatří. Seběhne tři schody z pódia a pevně mě obejme. Díky vysokým podpatkům mě převyšuje skoro o hlavu.

„Nechtěla jsem tě vylekat, Viv," omluvím se jí, ale ona nad tím jen mávne rukou.

„Netušila jsem, že už jsi zpátky! Tak strašně jsi nám tu chyběla!"

„Taky jste mi chyběly," přitakám. „V Londýně jsem se ke zpěvu vůbec nedostala a když jsem tě teď slyšela, došlo mi, jak moc mi to chybělo."

Viv mě pohladí po vlasech a ještě jednou se ke mně přitiskne. „Na večer už sice máme plno, ale klidně bych ti místo zařídila, pokud máš zájem?"

„Zbláznila ses? Už rok jsem nevystupovala!"

Zářící hvězdu zná většina lidí jen jako obyčejný bar. Většina lidí vůbec netuší, že v zákulisí se odehrává každý večer pěvecká a taneční show. Vivien je hlavní zpěvačka a je pravou rukou Deana. Společně to tu před deseti lety založili a podnik se během té doby rozšířil mezi spoustu vlivných lidí.

Není to ale klub, kam by měl přístup každý. Neexistují o něm žádné veřejné záznamy, lidé ho znají jen z doslechu nebo od známých, kteří jsou pravidelnými hosty. Za vstup si člověk musí zaplatit poměrně vysokou částku, ze které mi vystupující máme procenta. Je tu zákaz mobilů, návštěvníci je odevzdávají před vstupem a musí projít bezpečnostní kontrolou, než jsou sem vpuštěni.

I přes všechna tahle bezpečnostní opatření sem dochází spousta pravidelných návštěvníků. S většinou se známe osobně a považujeme je za přátele.

Nejde ale o nic nelegálního. Neprovozujeme tady žádný striptýz ani prostituci, což si spousta lidí myslí, když se o tomhle klubu dozví. Jediné, co tu děláme, je zpěv a tanec. V oblečení. A v masce.

Ano, každá z nás nosí přes oči krajkovou masku, aby nás nikdo nepoznal. Aby nikdo nevěděl, kdo tu vystupuje.

Vivien s Deanem tenhle klub založili primárně aby holkám umožnili prostor se projevit. Nikdy jsem neměla odvahu zpívat nebo tančit před lidmi, ale tady jsem se toho strachu zbavila. Naučila jsem se nestydět se, získala jsem tu neskutečné sebevědomí, které mi celý život chybělo.

„No a? To člověk nezapomíná."

Vybavím si svoje poslední vystoupení – dvě noci před odjezdem do Londýna. Měla jsem na sobě dlouhé černé šaty s rozevlátou sukní, na očích ladící masku a na rukou dlouhé sametové rukavičky. Celé vystoupení jsem stála za mikrofonem a jen jsem zpívala. Mířily na mě reflektory a tak jsem neviděla na lidi v publiku, ale jejich bujarý potlesk, kterým mě po vystoupení odměnili, mě přesvědčil, že se jim to líbilo. Vlilo mi to do žil neskutečnou energii a dodalo mi to naději, že to přežiju. Že si to tam užiju a až se vrátím, začnu zase vystupovat.

„I kdybych chtěla, netuším, co bych měla zazpívat."

Viv se na mě usměje a pohladí mě po rameni. „Vždycky jsi věděla, jak zazářit, Elizabeth. Stačí, abys zazpívala od srdce. Jako vždycky."