Vlny, co proudí tam a zpět

4. KAPITOLA

Jelikož je dneska pátek, na pláži se nahromadí spousta lidí ze školy. Všichni mě vítají, ptají se mě na Londýn a já jsem po hodině totálně vyšťavená.

A pak zahlédnu Jamieho, jak kráčí přímo ke mně. Zvednu se, opráším si zadek od písku a vyjdu mu naproti. „Nečekala bych tě tady."

„A pročpak ne?"

Pohlédnu do jeho odzbrojujících černých očí. Vždycky mi z toho pohledu bylo slabo v kolenou a to se ani po roce v Evropě nezměnilo. Pořád na mě působí jako magnet. „Myslela jsem, že se mi vyhýbáš."

„Na rok jsi odjela, El. Čekala jsi, že ti skočím do náručí?"

Odstoupíme od davu a usadíme se do písku, několik desítek metrů od nich. Hledíme na oceán, který ještě stále ozařuje slunce. „Musela jsem tam odjet, Jamie. Víš to moc dobře."

„Myslel jsem, že ta noc tě tu udrží," hlesne.

„Do háje, Jamesi! Celé měsíce jsem po tobě slintala a tys na mě skoro ani nepromluvil. A pak se se mnou vyspíš, prakticky mi vyznáš lásku a čekáš, že kvůli tomu zruším všechny svoje plány? Jak bys tohle po mně mohl chtít?"

Odvrátí ode mě pohled a soustředí se na tkaničku od boty, co si právě rozvázal. Hraje si s ní, aby se nějak zaměstnal.

„Možná ta noc byla chyba."

Jeho slova mě raní přímo do srdce.

„Neměl jsem to dopustit, jsi ségra mýho nejlepšího kámoše."

„Takže o to tu šlo? O Chrise? To kvůli němu jsi se mnou nemluvil? Nebo já už fakt nevím, jak si to mám přebrat, Jamie."

„Spát se ségrou nejlepšího kámoše se prostě nemá, není to správný. Chris tě vidí jako svou nevinnou a bezchybnou mladší sestřičku. Zbláznil by se, kdyby věděl, že jsem tě ojel."

To hnusný označení zabolí. „Ojel? Takže takhle tu noc vidíš?"

„Ne, proboha. Toužil jsem po tobě už od první chvíle, co jsem tě spatřil. Ještě víc, když jsi byla zakázaný ovoce. Jediná holka, kterou jsem nemohl mít. A ta noc byla úžasná, naprosto úchvatná."

Shlédne k mým rtům. „Celý rok jsem na to myslel, El. Celej zasranej rok jsem se nedokázal podívat na jinou holku, protože jsem ji srovnával s tebou. A žádná se ti nemohla rovnat, v ničem."

Srdce mi buší jako o závod, hlavou mi víří myšlenky, ve kterých se nevyznám.

„Tak proč jsi mi ani jednou za ten rok nezavolal?"

„Protože vím, že by to byla chyba."

„Pořád omíláš to samý, Jamesi. Kdybys mě fakt chtěl, nic by tě nezastavilo."

S tím se zvednu ze země a nechám ho tam samotnýho. S nikým se nerozloučím a rovnou zamířím tam, kam jsem před rokem chodívala každý pátek večer.

Do školy.

Vytáhnu z kapsy klíče, najdu v nich malý klíč s rudou tečkou a zasunu ho do zámku zadního vchodu od školy. Srdce mám až v krku, když se dveře otevřou.

Jistým krokem kráčím dlouhou chodbou až ke schodům, které vyběhnu a ocitnu se v chodbě, kde se nachází ředitelna, sborovna a počítačové třídy.

Zastavím se před třídou s číslem 451. Vytáhnu se na špičky a skleněným okýnkem nahlédnu dovnitř. A když ho tam spatřím, stisknu kliku a vejdu dovnitř. A jako vždycky za sebou rovnou zamknu.