Vlny, co proudí tam a zpět

7. KAPITOLA

Londýn

Vyjdu schody do čtvrtého patra a zaklepu na dveře s číslem 406. Mísí se ve mně nervozita a očekávání, ale uklidním se, když mi otevře. Na tváři mu pohrává spokojený úsměv, kolem pasu má uvázanou zástěru s nápisem Vařím tak dobře, jako vypadám.

„Páni, vypadáš krásně, Bettie."

Miluju tuhle přezdívku, co pro mě vymyslel. Říkal, že mi přece nemůže říkat jako všichni ostatní. Že se chce odlišit.

„Ty máš zas pěknou zástěru," zazubím se.

„To víš, máma má dobrej vkus."

Derek mě pustí dovnitř a zatímco já si zouvám boty, on odběhne do kuchyně. Sundám si bundu, pověsím ji na háček vedle těch jeho a úzkou chodbou dojdu až do neskutečně prostorné kuchyně.

„Tvoje kuchyně je větší než celej náš bývalej byt," podotknu.

Derek mi povídal, že co by jeden z nejúspěšnějších grafiků ve městě, si může dovolit trochu luxusu. Ale tohle je ještě lepší, než jsem čekala.

Po zdech mu visí obrazy od neznámých malířů, v krbu hoří oheň a linoleová podlaha se třpytí čistotou, jako by ji před pár minutami vytřel. Nikde není ani smítko prachu, až mi to přijde skoro neuvěřitelné.

Usadím se na zem před krb a zaposlouchám se do praskání dřeva. Působí to na mě klidně, až melancholicky. „Víš, že si klidně můžeš sednout na pohovku, viď?" zasměje se na mě z kuchyně, odkud se vine báječná vůně kuřete.

Podívám se na velkou šedou pohovku ve tvaru písmene L, která už od pohledu působí děsně pohodlně. Přesto zavrtím hlavou. „Tady se mi líbí víc."

Derekův úsměv se rozšíří a přikývne. Povídá mi o dnešním dni v práci a já jemu zas o škole, stejně jako každý den. Většinou si ale takhle po večerech jen voláme nebo píšeme, sem tam zajdeme na skleničku nebo na večeři, ale dneska je to poprvé, co mě pozval k sobě do bytu.

Z rádia, co bytem tiše hraje, se ozvou známé tóny skladby, která mě provází půlku života. „Thinking out loud," šeptnu.

Derek se na mě překvapeně obrátí. „Znáš Eda Sheerana?"

„A kdo by ho neznal?" opáčím.

Derek si otře ruce do zástěry, kterou si následně sundá a odloží na linku. Zůstane tak v čistě bílé košili a černých společenských kalhotách. Dlouhými kroky překoná vzdálenost mezi námi a napřáhne ke mně ruku. „Smím prosit?"

S úsměvem přikývnu a vložím mu dlaně ruku. Derek mě vytáhne na nohy, chytne mě pevně kolem pasu a přitáhne si mě k sobě. Kůže mě pod jeho dotykem pálí a jeho pohled je tak spalující, až mám pocit, že shořím. Zmítáme se v rytmu písničky, Derek mě jemným strništěm příjemně škrábe na tváři, rukou mě hladí po zádech a já jen těžce popadám dech, když se ke mně skloní.

Známe se už dva měsíce, ale zatím jsme se nepolíbili. Nevím, jestli jsem nechtěla, nebo k tomu prostě jen nebyla příležitost, ale vím, že teď jsem netoužila po ničem jiném, než okusit svými rty ty jeho.

Vzhlédnu k němu, zamrkám a jakmile se k němu přiblížím dostatečně blízko, políbí mě.

Derek nandá večeři do dvou hlubokých talířů a místo ke stolu se s ní uvelebíme před krb. Sundám si z nohou nepohodlné podpatky, Derek si povolí košili a vleže jíme, zatímco se na sebe chvilkami usmíváme. Je to až zvláštně intimní chvíle, která nechci, aby skončila.

„Děkuju za večeři," prohodím, když dojíme. Derek se jen krátce usměje, ale víc se na mě nepodívá. Zvedne se ze země, vezme prázdné talíře a odnese je do kuchyně. Pozoruju jeho strojené pohyby a poznám, že je něco špatně. Opře se o linku a několika hlubokými nádechy a výdechy se pokouší uklidnit. Netuším, co mám dělat.

V tom se ke mně otočí čelem. Pohled v jeho očích se zdá být až zoufalý, jako by mu někdo právě zlomil srdce. „Nechci, abys odjela, Bettie."

To mě naprosto zaskočí. „Co tím myslíš?"

Dojde zpátky ke mně a chytne mou tvář do dlaní. „Nechci, aby ses vrátila do Států."

„Ale tam je můj domov, Dereku," zavrtím hlavou. „Říkala jsem ti, že jsem tu jen na rok."

„A já myslel, že mi nebude vadit se s tebou rozloučit, ale představa, že za dva měsíce už tady nebudeš, mě až překvapivě bolí."

Zmůžu se jen na povzdech, jelikož mě nenapadají žádná slova, kterými bych ho mohla uklidnit.

„Myslel jsem, že se ti tu líbí. Říkala jsi, že Londýn miluješ," namítne zoufale. Bolí mě ho takhle poslouchat, ale nemůžu mu říct to, co by chtěl slyšet.

„To je sice pravda, ale Malibu je můj domov. Mám tam rodinu, přátele a sluníčko. Neumím si představit žít jinde, Dereku."

Vzhlédne ke mně. „Ale co já?"

„Tebe mám ráda, strašně moc," řeknu upřímně, „a kdybys žil v Los Angeles, možná bychom měli šanci, ale takhle jsme jen dva lidi, co se vzájemně přitahují a sem tam se vídají. Nemůžeme být nic víc, Dereku. Každý žijeme na jiném kontinentě."

Derek se ode mě odvrátí a jakoby pro sebe zavrtí hlavou. Když na mě pohlédne poté, rozbuší se mi srdce. „Zamiloval jsem se do tebe, Bettie."