Vlny, co proudí tam a zpět

33. KAPITOLA

Převléknu se do bavlněných kraťasů a vršku od plavek. Vlasy si svážu do ohonu, popadnu telefon a zamířím ven, na molo. Lexie s tátou jsou ještě na cestě, takže dům obýváme zatím jen my čtyři. Chris s Jamiem si povídají v kuchyni, Emily je zavřená v pokoji a mluví s mámou, aby ji ujistila, že jsme dobře dojeli. Já se odeberu na dlouhé molo, na jehož konec se usadím a spustím nohy do vlažné vody. Zhluboka se nadechnu a vytočím Willovo číslo.

„Elizabeth?" ozve se po druhé zazvonění.

„Jo, to jsem já."

„Já... nečekal jsem, že se mi ještě ozveš."

„Já taky ne," odvětím upřímně. „Po tom, co se mezi námi stalo v baru, jsem byla zmatená. Myslela jsem, že mám city k tobě pod kontrolou, ale jako by můj mozek v tvojí blízkosti vypnul. Nechávám se ovládat svým srdcem a... upřímně i rozkrokem a pak dělám špatná rozhodnutí."

„Takže proto jsi mi neodpovídala na zprávy? Nezvala mi telefon? Protože ses bála, že kdybychom se sešli, vyspala by ses se mnou?"

Odmlčím se, protože nevím, co mu na to mám odpovědět. Vím, že když řeknu pravdu, bude si myslet, že jsem ho měla jen na sex. Jenže lhát mu? Ne, to nechci.

„Ano, upřímně jsem se toho bála. Vím, že by nám to zamotalo hlavu ještě víc a to už jsem nemohla dovolit."

„Máš pravdu," odvětí překvapivě. „Nikdy jsi mi nelhala, nikdy jsi mi neslibovala vztah ani nic víc než jen sex. Proto ti nevyčítám, že ses se mnou rozešla. Já... myslím, že jsem do toho moc míchal city a to byla chyba."

„Wille, já..." To už na tváři ucítím první slzu.

„Nemusíš se mi omlouvat nebo si cokoli vyčítat, Elizabeth. Není to tvoje vina, tys byla vždycky upřímná. Neměl jsem se do tebe zamilovat, vím to. Jenže jsi tak úžasná a krásná a..." zlomí se mu hlas, než se opět nadechne. „A já ti propadl už tehdy v baru."

„Moc mě to mrzí, Wille."

„Nemusí," odvětí a já poznám, že se usmívá. Nebo se o to aspoň snaží. „Jsem ti vděčnej za každou chvíli, co jsme spolu strávili, protože to byly jedny z nejhezčích chvil v mým životě. A já ti za ně děkuju, Elizabeth. Děkuju ti za všechno."

„Nechce se mi s tebou loučit," hlesnu. Setřu si slzy, co se mi koulí po tváři.

„Mně taky ne a myslím, že tohle není sbohem navždycky. Ale myslím, že teď musím začít znova."

„Doufám, že budeš mít přesně ten život, jaký si přeješ, Wille."

„Nápodobně, Elizabeth."

„Tak se zatím měj, dobře?"

„Ty taky, ahoj."

Ukončím hovor a přitisknu si telefon k hrudi. Vím, že tohle byl náš poslední rozhovor. Nevím, jestli navždycky, ale na následující měsíce určitě. A děsí mě, že už teď mi chybí.

„Lizzie? Jsi v pohodě?" ozve se za mnou Emilyin hlas. Otočím se k ní a jakmile si všimne mé uslzené tváře, na nic se neptá a rovnou se posadí vedle mě. Obejme mě kolem ramen a já nechám volný průchod svým emocím.

„Už ho nikdy neuvidím," hlesnu.

„Zaslouží si někoho, kdo mu dá lásku, jakou si zaslouží, Liz."

„Já vím," šeptnu. Zhluboka se nadechnu, setřu si slzy z tváře a vyskočím na nohy. Ohlédnu se k domu, ze kterého právě vychází Chris s Jamiem. Oba nás pozorují a já pozoruju jeho.

To, jak se mu vlasy třpytí pod slunečními paprsky. Prohlížím si hru jeho svalů s každým jeho krokem. Na sobě má jenom šedé kraťasy a... do háje. Proč musí vypadat furt tak dobře?

Přinutím se odvrátit od něj zrak a zaměřit se zpátky na Emily. Sundám si kraťasy, pohodím je na molo a zůstanu jen v dvoudílných černých plavkách. A pak prostě bez přemýšlení skočím šipkou do jezera.

Když se vynořím, Emily už se taky svléká a než se naděju, skočí za mnou. Smějeme se jako pominuté a já si připomenu slib, co jsem si před odjezdem dala – těhle deset dní si užiju, těhle deset dní neexistuje žádný Will, žádná vina, žádná bolest. Jenom léto, teplo a lidi, co mám na světě nejradši.