Nečekaná láska [HP FF]

4

,, Daviesová!" smál se.,, Nechceš změnit účes?" mávl hůlkou.

Než jsem stačila něco udělat, záblesk mě trefil.

Moje hlava jakoby byla o něco lehčí. Potter a jeho přátelé se začali hlasitě smát.

,, Oškubané kuře!" zalykal se Potter smíchy.

Sáhla jsem si na vlasy, k mému zděšení už nebyly vyčesané do vysokého culíku.

Podívala jsem se do okna vedle mě. Viděla jsem svůj odraz ve skle. Vytřeštila jsem oči. Moje vlasy! Vypadaly jakoby mi je někdo vytrhal, konečky byly spálené a přebarvené na blonďato. Už nebyly dlouhé, sahaly mi pouze po uši.

,, Pottere!" zavřeštěla jsem hlasitě.

Vytáhla jsem svou hůlku. V hlavě jsem si promítla ty nejhorší kledby, které mě napadly.

,, Caedo!" vyčarovala jsem neviditelnou pěst, která Pottera hrozivě udeřila do nosu.

Nešťastně se slzami na krajíčku jsem běžela na ošetřovnu.

Otevřela jsem oči. Za okny se začínalo pomalu rozednívat. Byla to jen zlá vzpomínka, která se mi vbloudila do snů. Tehdy jsem nosila týden čepici po celém hradu, než se povedlo madame Pomfreyové najít protikouzlo.

,, No jistě, už si vzpomínám proč jsem vždy Pottera nesnášela..." zašeptala jsem si.

Byla jsem natolik probraná, že nebyla šance abych ještě nachvíli usnula. Podívala jsem se na hodinky, které jsem měla položené na nočním stolku. Bylo něco málo po půl sedmé ráno.

Porozhlédla jsem se kolem, všechny moje spolubydlící ještě spaly. Zadívala jsem se na okno kousek od mojí postele.

S dobrým pocitem jsem vylezla ze zahřátých přikrývek s úmyslem, dát si menší ranní běh.

Navlékla jsem si legíny a delší teplou mikinu přes hlavu. Nazula jsem si tenisky a odhodlaně vyrazila.

Na chodbách stále nikdo nebyl, dokonce i Velká síň byla stále prázdná. Vyšla jsem z hradu a vyběhla na školní pozemky. Lehký vánek mi čechral vlasy svázané do volného drdolu.

Usmívala jsem se. Byla jsem prostě šťastná. Ostré sluneční paprsky mě uhazovaly do očí.

Větší oklikou jsem doběhla až k famfrpálovému hřišti. Posadila jsem se na tribunu a vystavila tvář hřejivým paprskům.

,, Co ty tady?" zeptal se mě mužský hlas za mnou.

Popadla jsem svou hůlku a rychle se otočila. Samozřejmě, že to byl Potter... kdo jiný by se taky takhle brzy potuloval po pozemcích.

,, Klid, jsem to jen já." ušklíbl se.

Hůlku jsem však nesklonila. Hlavou mi proběhla vzpomínka, která byla příčinou mého brzkého probuzení.

,, No dobře, klidně si na mě tou hůlkou miř." posadil se vedle mě.,, Co tu vlastně děláš?" snažil se navázat konverzaci.

,, Šla jsem si zaběhat." odsekla jsem a přimhouřila jsem podezíravě oči.,, Co tady děláš ty?"

,, Musím přece trénovat, čeká nás famfrpálový zápas. A my vyhrajeme, protože jsem kapitán." napjal hruď.

,, No jistě, ten tvůj famfrpál." protočila jsem oči.

,, Hele, nechceš sklonit hůlku? Nic ti přece neudělám." zvedl na obranu ruce.

Sklonila jsem svou hůlku, stále jsem ji však pevně držela v ruce.,, Jaký je pravý důvod toho, že si za mnou přišel? Chceš mě uřknout jako vždycky? Máš tu snad na pomoc své kamarády?"

.,, Ne to ne." vyvalil na mě oči.,, Já vím, že jsem ti už tolikrát ublížil. Byl jsem hloupý-"

,,Arogantní idiot." dodala jsem za něj.

,, No to asi taky." ušklíbl se.,, Vážně se ti omlouvám, moc mě to teď mrzí. Rád bych to všechno nějak odčinil. Už jsem si všechno uvědomil."

Zírala jsem na něj s pootevřenou pusou.,, J-já..." neměla jsem slov. Tohle, že je ten arogantní Potter, který si mě neustále dobýral? Myslím, že se skutečně změnil. Hlavou mi prolétla myšlenka, že bych mu snad mohla i odpustit.

Zatřepala jsem hlavou. To by bylo moc ukvapené. Vždyť za námi nejsou ani dva dny školního roku. Nejde to tak rychle, třeba se časem něco změní.

Jakmile si všimnul mého dlouhého zamyšlení dodal.,, Chápu, že mi neodpustíš hned. Vím, že to musí být těžké. Možná se na to nezdám, ale umím být celkem empatický." usmál se.

,, No...budu o tom muset popřemýšlet..." řekla jsem po menší odmlce.,, Docela si mě zaskočil."

Zářivě se na mě usmál.,, Díky, díky, díky. Moc to pro mě znamená." udělal prudký pohyb a rozpřáhl ruce.

,, Ne!"

Zaskočeně se odtáhl.

,, Nemám moc v lásce objímání." dodala jsem. Zasmál se.

Co to s ním je? Nechápavě jsem na něj hleděla. Je tak jiný a docela i milý...

,, Proč to všechno tak najednou? To tě jako jen tak z ničeho nic osvítilo?" pobaveně jsem se ušklíbla.

,, No nebylo to jen tak ze dne na den. Nejspíš jsem dospěl. Každopádně, jsem teď jiný a chtěl bych napravit to co jsem v minulosti zkazil." zadíval se do země.

,, No..." jeho slova na mě dost zapůsobila.,, Možná dělám teď velkou chybu...možná jsem hloupá, ale asi ti věřím. Sama nechápu proč, po těch letech kdy jsme spolu-" zvažovala jsem svoje slova.,,moc nevycházeli. Tichý hlásek vzadu v mojí hlavě mi říká, že jsi teď docela v pohodě..." pohlédla jsem na něj, taky se na mě díval. Takovým zvláštním pohledem.,, Což je tak trochu děsivý."

Pousmál se.,, Vlastně jsi taky docela milá, Daviesová...když po mně teda nemetáš kletby."

,,Co jsem taky měla dělat? To ty jsi to všechno začal už v prvním ročníku. Díky tobě jsem se, ale naučila spoustu útočných kouzel." malinko mi zacukaly koutky.,, Hodiny jsem trávila v knihovně a hledala různá zaklínadla...Trochu smutnější je, že to bylo za účelem toho aby ti co nejvíce ublížili." uchechtla jsem se.

,, Díky, že jsi mě vyslechla. Věřím, že spolu budeme vycházet." váhavě mi podal ruku.,,Jdeš?"

Uchopila jsem ji a vytáhla se s jeho pomocí na nohy.,, Díky."

Nechápala jsem to. Cestou do hradu jsme se bavili jako bychom byli kamarádi, kteří se po několika letech znova potkali.

,,Co vy tady?" vykulila na nás dva Buclatá dáma oči.

,, Časy se mění." pokrčil Potter rameny.

,, Auguron." řekla jsem heslo a portrét Buclaté dámy se neochotně odklopil.

,, Tak se uvidíme na vyučování." naposledy se usmál a vytratil se v chlapeckých ložnicích.

Zmateně jsem zamířila do naší ložnice.

,, Kde jsi byla?!" vyhrkla ihned Kate snažíc se vyhrabat ze svých přikrývek.

,,Běhat." řekla jsem pouze a naznačila to tím, že jsem odběhla do koupelny.

Převlékla jsem se do školní uniformy, upravila jsem si culík a vrátila jsem se zpět do pokoje.

,, Počkám na vás ve společence." vzala jsem si tašku přehozenou přes židli.,, A pohněte! Už mám hlad." škodolibě jsem se usmála na Leilu kterou probral můj zvýšený hlas.