Nečekaná láska [HP FF]

30

Seděla jsem u okýnka a pozorovala jsem krajinu za oknem. Bylo mi mizerně. Moje nálada klesla pod bod mrazu, když jsem dneska opět uviděla Jamese. Byl rozespalý s obrovskýma kruhama pod očima a náladou pod psa. Nejhorší na tom všem, ale bylo že se mě rozhodl ignorovat. Každou minutou jsem se cítila provinilej než tu předchozí. Taky mě hlodala myšlenka, že s ním a jeho rodinou strávím celé vánoční svátky.

Musím s tím přece něco udělat...vše mu vysvětlit. Jenže jak když se mi vyhýbá? Nenápadně jsem na něho pohlédla, sěděl naproti mně s nic neříkajícím výrazem zabodnutým v zemi.

Ještě smutněji mi bylo z faktu, že kdybych mu včera večer řekla co cítím...dost pravděpodobně bych tu s ním teď seděla jako moje kamarádky s jejich přítelema.

Všechno je to moje chyba, a teď jsme se trápili oba. Nejlepší bude když odejdu a nechám je tady. Alespoň po mně stále nebudou pokukovat...

Rozhodně jsem se zvedla a vyrazila ke dveřím.,, Kam jdeš?" zeptala se zvědavě Leila. Pouze jsem však pokrčila ramena a vyšla z kupé.

Opřela jsem se o stěnu vedle dveří, po níž jsem se s povzdech sesunula. Pokrčila jsem si nohy a kolíbala se ze strany na stranu.

,, Jamesi." vyhrkla jsem ihned co Ema odešla.,, Vím, že udělala hloupost, ale musíš jí odpustit. Prostě byla zmatená ze svých pocitů."

,, Kate.." pronesl tiše.,, Myslím, že mi dala dost dobře najevo co chce. Nezazlívám jí to, nemůže za to že moje city neopětuje. Jenom se s ní teď nedokážu bavit." opět sklopil oči k zemi.

,, Ale ona tě miluje." oponovala mu Leila.,, Nedokážeš si ani představit jak si to všechno dává za vinu. Prostě to všechno nedokázala zpracovat tak rychle najednou. Ale miluje tě...to víme všichni." podívala se po ostatních, kteří souhlasně přikývli.

,, Bylo by hezké domnívat se to." pokrčil rameny a zadíval se z okna.

,, Vážně si myslíš, že by s tebou strávila tolik času kdybys byl jenom její kamarád?" zkusila jsem ho ještě přesvědčit.

,, Nejspíš mě má ráda." přiznal jsem nakonec.,, Ale ne tak jako já ji..." zašeptal jsem si spíš pro sebe.

Vlak po téměř půldenní cestě konečně zastavil. Nádraží 9¾ bylo přeplněno řadou kouzelníků. A samozřejmě mezi ním nechyběli ani moji rodiče.

,, Holčičko moje!" zavolala na mě maminka, hned jak mě uviděla vystupovat z vlaku.

S úsměvem jsem se vydala za jejím voláním a oba rodiče jsem objala.,, Moc jste mi chyběli."

,, To ty nám taky." pohladil mě tatínek po vlasech jako malou holčičku.,, Doufám, že to ve škole neflákáš." škádlil mě.

,, Máš všechny věci? Paní Weasleyová nás velkoryse pozvala s veškerou rodinou už dnes. Moc milá dáma, chová se k nám jako k vlastním."

,, Měla bych mít všechno." přikývla jsem.,, Z veškerého vyprávění o ní, jsem si docela jistá že nás vlídně přijme." usmála jsem se při vzpomínce kdy mi Lily, Jamesova mladší sestra, líčila jak to u nich chodí.

,, Kde je vlastně Oliver? Myslela jsem, že tady bude." porozhlédla jsem se kolem sebe.

,, Potkáme se s ním až v Doupěti." osvětlil mi taťka situaci.,, Zajdeme ti pro kufr a můžeme vyrazit."

,, Zvládnu to sama..." zastavila jsem ho.,, Právě k nám míří Potterovi. Nejspíš s vámi chtějí mluvit." a dřív než stačili zareagovat jsem se vypařila míříc k vagónu s kufry.

Byl u něj už jen malý hlouček, protlačila jsem se tedy dopředu a hledala svoje zavazadlo. Po nepříliš dlouhém prozkoumání jsem ho objevila. Uchopila jsem ho za ucho a s vypětím veškerých sil jsem ho položila na zem.

,, Je těžší než jsem myslela..." zamumlala jsem si pro sebe.

,, Rád ti pomůžu." ozval se známý hlas za mnou. Překvapeně jsem se na něho otočila, to bylo poprvé co na mě dneska promluvil.

,, J-já děkuju, ale myslím ž-že to zvládnu sama." zakoktala jsem se.,, Navíc, ty už jeden kufr máš."

,, Dej to sem." přešel ke mně a uchopil moje zavazadlo do volné ruky.,, Ještě bys dostala kílu."

,, Tak teda děkuju." upřímně jsem se na něho usmála. Mlčky jsem kráčela vedle něj dokud jsme nedošli k rodičům.

,, Jamesi! Tady jsi." zvolala jeho mamka.,, Máš svůj kufr? Skvěle, můžeme tedy vyrazit." zaskočilo mě, že se ani nezastavila nad tím že nese i ten můj.

,, Ukaž chlapče, pomůžu ti." nátahl k němu ruku.

,, To je v pořádku pane Daviesi, není až tak těžký." zazubil se na něj.

Trvalo pouze pár vteřin než jsme se přemístili do Doupěte...Byl to ten nejzvláštnější dům, který jsem kdy viděla. I přestože to nebyla zrovna moderní stavba, působil útulně a svým způsobem také čarovně. Byl úpně jiný než náš rodinný domek na předměstí Londýna.

,, Vítejte!" zavolala na nás baculatá paní od dveří. Podle jejích zrzavých vlasů mi došlo, že to nemůže být nikdo jiný než paní Weasleyová.,, Pojďte dovnitř, tady venku je pořádná zima."

Bylo velmi milé pozorovat jak se vítá s každým členem své opravdu početné rodiny. Včetně té naší...

,, Daviesovi!" spráskla potěšeně ruce.,, Ráda vás všechny konečně poznávám."

,, Říkejte mi Jessie." potěšeně jí potřásla rukou maminka.

Podle všeho co jsem slyšela, pokud si vás paní Weasleyová oblíbila byli jste okamžitě přijati do celé rodiny. Nervózně jsem pohlédla na taťku předemnou, který se právě představoval.

,, A ty musíš být Ema." usmála se na mě potěšeně.,, Tak ráda tě poznávám." vrhla se ke mně a objala mě.

Potěšeně jsem se na ni usmála.,, I já vás."

,, James o tobě prý v posledních dopisech hodně psal, určitě budeš moc milá dívka." sdělila mi a vydala se přivítat nově přicházející.

Pohlédla jsem na své rodiče, bavil se s nimi jakýsi postarší zrzavý chlápek. To musel být pan Weasley. Vydala jsem se tedy za nimi.

,, Ten James je moc milý chlapec, navíc je moc pohledný." zašeptala ke mně mamka.,, Chápu, že se ti líbí. V tvém věku bych z něho byla taky paf."

,, Mami, ale-." vyvalila jsem na ni oči.

,, Jen se nedělej viděla jsem jak se na něho díváš...a on na tebe. Bylo od něho moc milé, že ti vzal ten kufr." usmála se na mě potěšeně.,, Navíc ses o něm v dopisech začala zmiňovat úplně jinak než předtím."

To jsem samozřejmě nemohla popřít. Skutečně jsem o Jamesovi začala psát diametrálně odlišně než kdysi. Zarazilo mě spíš, jak mohla tak rychle poznat, že se mi James skutečně líbí...Nejspíš mateřský instinkt.