Pride Girl

Návrat domů

Taylor seděla na černém vozíku vedle svých tašek a hleděla z okna. Přemýšlela, jaké to bude venku, jak ráda si dá sprchu, jak moc se těší domů. Dokonce i na Moiru už se těšila, když v tom přišli její rodiče. Oba vypadali velice šťastně. Dlouho je neviděla, aby drželi tak moc při sobě jako teď, ale to jí dělalo radost. Otec chtěl Taylor vyvézt z nemocničního pokoje což razantně odmítla a s námahou se snažila vyjet sama. „Je tvrdohlavá po tobě." Zašeptala matka směrem k otci a vzala jednu z tašek.

Venku už na ně čekalo auto i s otcovým řidičem. „Slečno Taylor, konečně domů?" usmíval se řidič a mezitím obešel auto. „Ahoj Toby, už se nemůžu dočkat!" Opětovala mu úsměv Taylor. Tobyho měla ráda. Byl hodný a vždy ho ráda viděla. Často ji i kryl nebo ji někde, kde určitě neměla být vyzvedl a nikomu to neřekl. Byl to prostě skvělý řidič. Toby mezitím vzal od rodičů tašky a dal je do kufru. „Pojďte, pomůžu vám." Nabídl se Toby, a aniž by počkal na odpověď vzal Taylor z vozíku do náruče a posadil ji do auta. Taylor nestihla ani nic namítnou a už seděla ve voze. To se ji na Tobym také moc líbilo, nikdy zbytečně neztrácel čas a měl sakra pěkně vypracované svaly. V tu samou chvíli ji ale něco došlo. Ta Alex. Alex co se o ni v nemocnice starala. Také ji jednou nesla, ale kam? A proč? Zůstalo ji v hlavě více otázek než odpovědí a jen udiveně civěla na to, jak Toby uklízí i vozík a nastupuje do auta i s rodiči. „Všechno v pořádku zlatíčko?" zeptala se matka, která si sedla vedle ní. „Jo, jen jsem si na něco vzpomněla." Odvětila Taylor zamyšleně. Toby sešlápl plyn a všichni vyrazili domů.

„A jsme doma." Pronesl otec a vystoupil z auta. „Toby pomoc prosím Taylor, a pak odnes její věci do pokoje."
„Toby a pak mi ještě dones sklenici whisky." Zašeptala Taylor směrem k Tobymu, když věděla, že ji její rodiče neslyší a šibalsky se usmála. Když pak její otec tu větu skutečně pronesl oba se neslyšně začali smát a mrkli na sebe. Toby vyndal vozík a poté Taylor vzal do náruče a přenesl ji na něj. „A jedem slečno." Vykřikl Toby a s rozběhem zamířil k domu. Taylor byla tak strašně ráda, že je doma. Nikdy dřív svůj domov tolik neocenila jako právě teď.

„Jak se, ale dostanu do pokoje?" vzdychla Taylor před velkým schodištěm.
„Máme pro tebe s tatínkem překvapení." Usmála se matka a vzala si Taylor od Tobyho a rozjela se s ní do pokoje pro hosty. „Celý tvůj pokoj jsme nechali přestěhovat sem dolů, abys to měla pohodlnější, máš tu vše. Tatínek dokonce nechal předělat koupelnu u pokoje, aby ti vyhovovala." Matka celá zářila a zavezla Taylor dovnitř.
„To je asi super." Pousmála se Taylor smutně při pomyšlení, že neví, jak dlouho bude muset být na vozíčku. Nechce být všem na obtíž. Tak moc se těšila na svůj výhled na město, místo toho teď vidí jen do zahrady. Cítila, jak ji vše omezuje, a to ji rozesmutňovalo ještě víc.

„Je to jen dočasné." Pohladila ji matka a začala ji vybalovat věci z nemocnice.
„Jasně jen dočasné malé omezení." Ušklíbla se Taylor a s námahou poodjela k oknu a zadívala se na altán. Cítila se příjemně při tou pohledu, ale nedokázala pochopit proč.
„Mám pro tebe ještě jedno překvapení." Prolomila po chvíli ticho matka a vyklidila zbytek tašky.
„Elektronické křeslo?" špitla otráveně Taylor.
„Taylor přestaň, všichni se ti to snažíme zpříjemnit. Já vím, že je celá ta situace špatná, ale chce to snahu hlavně od tebe." Začala matka a její hlas už nezněl tak nadšeně spíš posmutněl. „Víš, jak jsem se bála, že o tebe přijdu? Několik dní jsem nespala a jen prosila boha, aby mi tě vrátil."
„Promiň mami." Omluvila se Taylor a otočila se směrem k ní.
„Už to neřešme." Špitla matka a četla si něco na mobilu. „Tvé malé překvapení už je asi tady."