Pride Girl

Probuzení

Když se Taylor odpoledne probudila nemohla tomu uvěřit. Tělem ji procházela neskutečná bolest a úleva zároveň. Jsem naživu, jsem naživu! Opakovala si stále v duchu a pomalu otevírala oči. Někdo ji chytl za ruku a ji se ulevilo, že konečně něco cítí. Co se ale stalo? V hlavě se ji honilo tolik myšlenek a nedařilo se jí je zahnat. Jak se to vlastně stalo? Proč jsem tady? Cítila, jak se jí stahuje hruď a přístroje se opět rozpípaly. Potom usnula.

"Ahoj Růženko." Pošeptala Alex a sedla si k ní.
"Kdo jste?" zašeptala skoro neslyšně Taylor a nechápavě na ni mrkala.
Alex nevěřícně vstala a jako by se ji pravé zhroutil svět na ni zůstala zírat.

"Proč si nic nepamatuje?" Běžela Alex rychle za doktorem a dožadovala se odpovědí.
"Je to zřejmě jen dočasně. Neměla by mít trvalou ztrátu paměti, mozek není natolik poškozen. Dejte ji jen čas. Pomozte ji, aby si na vše vzpomněla. Občas stačí najít tu nejsilnější vzpomínku, kterou daný člověk na nějaké období má."

Alex nevěděla co dál, myslela jen na ten den nehody. Vše mohlo dopadnout jinak. Rychle myšlenky zahnala a v duchu se stále sama sebe ptala „Alex, co to sakra děláš? Jsi vdaná!" ale ani tyhle dvě věty ji nepomáhali přestat na Taylor myslet.
„Slyšel jsem, že se probrala." Zazněl Eduardův hlas za Alex.
„Ano zrovna před chvíli, musím to zavolat jejím rodičům. Ani nevím, zda si na ně bude pamatovat, mně si nepamatuje" vzdechla Alex vyčerpaně v začala v kabelce hledat mobilní telefon.
„Nejsi pro ni důležitá, skoro tě nezná přeci, takové věci může mozek vypustit po tak těžké nehodě." Snažil se ji Eduard uklidnit, ale spíš se mu ji podařilo pořádně vyvést z míry.
„Jo máš asi pravdu." Pokrčila Alex rameny a chystala se vytočit Taylořina otce.
„Budeš dnes večer doma?" zastavil ji Eduard.
„Ještě nevím." Odvětila a vytočila číslo.

Taylor se pomalu rozhlížela očima po nemocničním pokoji, a snažila se vzpomenout co se ji stalo. Na rodiče a svůj život si vzpomínala, ale na Alex ne. Stále se sebe sama ptala, co u ní dělala, napadla ji jediná varianta, a to že ji otec najal soukromou ošetřovatelku.

Měla tak strašnou žízeň a na stole vedle postele uviděla sklenici vody, snažila se k ní natáhnout s vypětím všech sil ale jen sklenici posunula a shodila na zem. Sklo se rozbilo a voda ji stříkla až na obličej. Taylor si pomyslela, jak příjemné to je, tak ráda by si zašla do sprchy. V tu chvíli si situace všimla Alex a vyrazila do pokoje za Taylor.
„Chceš se napít?" přispěchala na pomoc Alex a začala sbírat rozbité sklo.
„Ano prosím." Zašeptala Taylor a cítila jak ji mluvení vysiluje a pálí v krku.
„Musíš na vše pomalu, nespěchej. Byla jsi několik dní v umělém spánku a teprve před chvíli jsi se probudila. Po intubaci máš citlivý krk." Chrlila ze sebe slova Alex a mezím natočila novou sklenici vody a podala ji pomalu Taylor do ruky. Když si všimla, že má Taylor problém ji udržet pomohla ji a dala ji napít sama.
Taylor na ni vděčně kývla a polka. Bylo to tak osvěžující. Jako když pili v létě s Megan ledovou tříšť.
„Máma." Vydala ze sebe slabě Taylor.
„Mluvila jsem s tvým otcem, tvá máma zítra přiletí domů, neboj se. Do té doby tu budu s tebou a se vším ti pomohu, sama nebudeš." Usmívala se Alex a vzala ji za ruku.
„Proč?" tázala se Taylor potichu a zadívala se na jejich ruce.
„Ty si mě možná nepamatuješ, ale já tebe ano. Pracovala jsem u vás, na zahradě. A tvému otci jsem slíbila, že na tebe tady dohlédnu." Posmutně Alex při těch slovech, tolik ji bolelo, že si ji nepamatuje. Napadlo ji ale, že je to možná tak lepší. Nebylo nám souzeno být spolu, pomyslela si Alex a usmála se na Taylor, která zase pomalu zavírala oči a usínala.