Tajemná láska

6. Láska na dálku

Po dobré večeři čekali až se ozve Adam, v rezervaci a na signálu už byli, což věděli díky zprávě od něj. Děda řekl, že se k nim přidá později, chtěl jim dopřát čas jen pro sebe. Anna mu byla vděčná, Adam jí strašně chyběl, občas se večer přistihla při myšlence, že lituje jeho odjezdu. Pak si naštěstí vždy uvědomila kolik už toho prožili, vzdálenost, nebezpečí, blízkost smrti to vše jejich vztah utužilo a zvládnou ještě chvíli i lásku na dálku. Po tom co Anna odešla do ložnice se Josef zvedl a přešel k teráriím co měli doma. Měl tenhle jejich byt rád, vybudovali si tady svůj bezpečný přístav. Chvilku se zastavil u obývací stěny, měli tam spoustu fotek, hodně jich bylo ještě i z Afghánistánu. Pak vzal do ruky fotku jich dvou z Francie, byla stará pár měsíců, jezdili tam pravidelně za přáteli. Vybudovali si pevný vztah, mohli se jeden na druhého vždycky spolehnout. Po tom co Adam odjel do Afghánistánu měl o něj strašný strach, ale Anna jeho život posunula správným směrem už v době jejich kamarádství.

Anna seděla na posteli v ložnici a čekala na hovor od Adama. "Miláčku strašně jsem se těšila, jsem ráda, že jste v pořádku v rezervaci trochu jsem se bála." "Neboj se lásko jsme opatrní, miluju tě a rozhodně se chci v pořádku co nejdřív vrátit domů." "Já vím jen, posledních pár nocí špatně spím, sny se vrátili, tak jsem si dělala starost." "Lásko to mě mrzí, že s tebou teď nejsem a jen sny nebo i noční můry."  Anna zavrtěla hlavou, normálně by mu to neřekla, ale už kdysi si slíbili, že žádná tajemství."Jen sny, dědovi jsem to neřekla nechci mu přidělavát starosti. Ty na sebe buď hlavně opatrný." "Slibuju, dávám na sebe větší pozor než v Afghánistánu." Tomu se zasmáli oba, tehdy byl Adam hodně lehkomyslný, sklidnil se až časem. Ještě pár minut si povídali oba si uvědomovali, že jim nevadí vzdálenost, ale ztráta každodenního kontaktu. Za ty roky byli ve spojení skoro denně a to bylo i ještě před tím než byli spolu. Od doby co si vyznali lásku si volali nebo alespoň psali každý den.

Anna nakonec i s notebookem přešla do obývacího pokoje a sedla si k dědovi na sedačku. "Adame moc rád tě vidím, vypadáš dobře. Nedělej si starosti tady je všechno v pořádku." "Já vím dědo, hlavně mi na Aničku dohlídni. Jinak ohledně pavilonu, vím že nemůže být v lepších rukou lásko." Děkuju lásko, neboj všechno dělám jak je nastavené a papíry už jsem taky dohnala. Myslím, že Bob konečně pochopil kolik práce má hlavní chovatel. Prostě si myslel, že bude honit brigádníka a on se bude flákat." "Anna má pravdu fakt mě naštval, kdyby se nezranil stejně bychom to museli řešit." Adam je pozorně poslouchal a musel souhlasit, vlastně jediný důvod proč tam Boba trpěl byl, že věděl přesně co od něj čekat. Jinak to byl svým způsobem flákač. "Já vím takhle to je nejlepší a já se nemusím o pavilon bát." "Aničko, Adame asi by jste měli vědět, že sice Marie a Anežka jsou s uspořádáním spokojené, ale obě si dělají opravdu velké starosti ohledně reakce po tvém návratu."

Adam dědu pozorně poslouchal a chápal jak to ředitelka s Anežkou myslí, jeho občas výbušná povaha nebyla v zoo žádným tajemství. S tím jak původně odmítal jet na expedici a ještě to i nějak rozumně zdůvodnit se jim vlastně nedivil. Měl Anežku rád a i ona se ho marně snažila přemluvit k odjezdu, jak věděl od Anny oblíbila si i jí, takže se teď přirozeně bála jak to celé dopadne. "Lásko děda má v tomhle asi pravdu, Anežka si ty starosti fakt dělá. Nevím jak ji uklidnit, dáme tomu pár dní a uvidíme." Miláčku nějak tuším, že tohle je tak nějak následek moji pověsti v zoo." Tomu se zasmáli všichni, měl absolutní pravdu, všichni budou dost v šoku až se to změní. Protože Adam teď v zoo a mimo ní byli úplně rozdílné osoby. "Vím jak jsme se dohodli než jsem odjel, ale zvažte oba, když tak možnost říct ředitelce a Anežce pravdu. Vím, že jsi se hodně sblížila i s Eliškou tam to nechám vysloveně na tvém uvážení." "Lásko máš asi pravdu, zatím to necháme být a uvidíme jak se to bude vyvíjet. Každopádně kdyby byl problém tak jim řekněme pravdu." "Docela se obávám, že jim to říct budeme muset, jsem rád že jsi s tím přišel ty. Za pár dní zase nebudeš na signálu a tahle je snazší mít to domluvené předem."

Všichni potom ještě řešili pavilon a hlavně si od Adama nechali vyprávět o expedici. Bylo to úžasné a poutavé, Anna byla šťastná. To jak mluvil jasně ukazovalo, jak šťastný je a expedici si užívá. "Mimochodem ráno po poradě bylo veselo. Měl jsi pravdu, že se Albert bude snažit. Jen si myslím, že načasování je divné a možná tuší z jaké jsem rodiny." "Nepřekvapuje mě to, on je prostě hajzl, jen si na něj dej prosím pozor." "Nemusíš se bát, zbavila se ho naprosto elegantně a ještě ji to přijde vtipné." Adam pozoroval dědu jak při poslední větě zvedl oči v sloup, musel se rozesmát tak jako Anna. Rozhodně v tomhle byli stejní, smysl pro škodolibý humor oba tak nějak získali přítomností mezi vojáky. "Ona mu pořádná lekce neuškodí, je to debil a o Aničku strach nemám, když tak se umí snadno ubránit. Budu muset už končit oba se opatrujte. Ani miluju tě a neboj za chvilku už budu doma. Dědo mám tě rád, dávej na sebe pozor." "Opatruj se chlapče." "Muju tě, lásko."

Když děda odešel Anna ještě chvilku seděla v obýváku. Nakonec odpověděla na pár emailů a podívala se na nové fotky co jí poslala kamarádka, některé taky poslala Adamovi. Byla ráda, že se Adam ozval a měli možnost se poradit. Situace kdy budou muset někomu říct pravdu byla reálně opravdu blízko. Je lepší být připraven než být překvapen, podobné hlášky si dobře pamatovala a používala je už od Afghánistánu. No nakonec následující dny ukáží co bude potřeba komu říct.