Say Word

Prolog

Milý deníčku,

a je to tu. Věci už mám sbalené a veškeré krabice jsou narovnané dole v hale. Ještě včera jsem mámě pokládala otázku, jestli je to opravdu nutné se stěhovat, ona se jen zasmála, ale znělo to skoro jako vysmívání. Přičemž (pravděpodobně kvůli mé „drzé" otázce) mi vytrhla kabely od počítače, kde jsem měla rozpracovaný projekt do školy. Chtěla jsem jej ještě poslat Ellie, aby se s ním nemusela sama dělat. Ovšem matčina slova mi zní v uších do teď: „Ten projekt už stejně nebudeš potřebovat!" Bylo to od ní opravdu sobecké a také jsem cítila tu zatrpklost v jejím hlase, moc dobře věděla, že jejího přítele Ricka neschvaluji a nelíbí se mi, že se musíme stěhovat...

Nicméně, další věc, která mě trápí, je fakt, že Ricka nebudu vídat už jen nanejvýš jednou do měsíce, ale skoro šestnáct hodin denně. Z téhle představy se mi dělá šoufl. Kéž bych tu jen mohla zůstat a nikam se nestěhovat, nemuset znovu poznávat nové lidi. Nejhorší snad bude to, že Ricka tam skoro všichni znají, bodejť by ne, když už tam žije 45 let a navíc je místním šerifem. Na mě a mámu bude tím pádem kladen docela velký důraz na spořádanost a to už se mi nezamlouvá vůbec...

Můj ty bože? Co tam jen budu dělat? Rick mi sice slíbil, že budu moci začít s úplně novým štítem, nikdo mě tam přeci nezná. Proč ale jeho slovům nevěřím? Nezbude mi nic jiného než si nasadit sluchátka, pustit hudbu a jít, nebo mě máma, která je nyní opřená o futra a křičí jako rozzuřený pes, za živa stáhne z kůže...

Mám ráda tohle město, mám ráda svoji školu, mám ráda své přátele, bude mi to tu VŠECHNO moc chybět...

Nikdy nezapomenu na tenhle dům, dům kde jsem vyrůstala a dospívala. Bože, už to vážně musím ukončit, nejen, že za mě bude za chvíli mrtvola, ale pravděpodobně ubrečená mrtvola...

Scarlet