Say Word

Jiskra

Po celý zbytek letu jsem seděla jako na trní a stále jsem se vrtěla. Moje myšlenky se totiž neustále zaobíraly slovy, jež Peter vyřkl a jimiž se mě snažil vyvést z míry. Nemohu vyvrátit fakt, že by se mu to nepovedlo, rozhodně to na mě zanechalo svoje.

Jenže čím více se ve mně ony informace uležely, hlavou mi probleskovalo čím dál více nových a nových otázek. Byla jsem téměř zoufalá, neboť jsem nutně potřebovala znát odpovědi. Pomalu ale jistě se ze mě stávala nenasytná bestie, živící se zodpovězenými otázkami.

Letadlo bez jakýchkoliv potíží přistálo na runwayi a nám, jakožto cestujícím nezbylo nic jiného, než si počkat, až nás letušky pustí ven. Stále mě neopouštěla slova, která jsem slyšela z Peterových úst. Prahla jsem po dalších informacích.

Tenkou nit myšlenek mi však přerušil letmý dotek na mé paži. S cuknutím jsem se setkala s ocelově modrýma očima svého spolusedícího, který se mě tak snažil popohnat rychleji k východu. „Kam ten spěch?" uchechtla jsem se...

+++

Odbavování na můj vkus trvalo až příliš dlouho, nedočkavě jsem přešlapovala z nohy na nohu, občas nakoukla i přes rameno nějakého člověka přede mnou. K východu jsme se plahočili jako stádo šneků a tak jsem měla možnost rozhlížet se okolo sebe. Stále jsem totiž měla nehasnoucí pocit, jako bych každou chvílí měla zahlédnout někoho, jak drží moji matku pod krkem a vyzívá mě tím k tomu, abych na něj zaútočila.

Jenže ať jsem se koukala, jak jsem chtěla, nikde nic nebylo a to mě možná děsilo ještě více. Na sucho jsem polkla, a jakmile to bylo možné, rychle jsem vyklouzla zpoza skleněných dveří letiště ven. V tom jsem však zaslechla nějaký hrubý mužský hlas. Zastavila jsem se u konce chodníku a prudce se otočila za tím zvukem, abych přesně v tu chvíli měla možnost spatřit svalnatého chlapíka z letadla, jehož jsem si vybrala pro svoji částečnou pomstu pro Petera.

Vyměňoval si s mým společníkem poměrně silná slova a občas do něj i strčil. „Vypadám snad jako teplouš, ty buzíku?" hulákal dál, jako by mu snad bylo úplně jedno, že téměř všichni lidé se zastavovali a otáčeli, „tak co, hmm, teď už nejsi tak odvážnej, že jo!" Dobře mířený zásah pěstí přistál přesně na vlkodlakově tváři.

Pobaveně jsem se usmála, alespoň něco mě dokázalo odpoutat od mých myšlenek. Následovalo ještě několik dalších ran, do břicha, znovu do tváře a další ještě do krku. Na Peterovi bylo jasně vidět, že se musí hodně pevně držet, aby z toho muže neudělal jen louži krve s rozsápanými částmi těla.

Na tváři jsem měla nehasnoucí pobavený výraz, i když mi stále nedocházelo, proč nepoužije svoji sílu. Jakmile se svalovec na svojí oběti vyřádil a odpotácel se pryč, byl mi uštědřen naštvaný pohled, „zalez do toho taxíku," zavrčel a aniž by na mě počkal, hodil všechny tašky do kufru auta a sám se do něj posadil.

Se sklopenou hlavou jsem se také usadila. Letmo jsem koukla na svého naštvaného společníka, který měl loket opřený o opěradlo na dveřích, pěst přitisknutou na roztrženém rtu a přitom se koukal z okna ven. Možná jsem to trochu přehnala, ale to mi bylo srdečně jedno, alespoň jsem ho na chvíli umlčela...

+++

To, že jsem už poměrně dlouho nespala, se na mě samozřejmě dokázalo podepsat. Poslední, co jsem si pamatovala byly ubíhající ulice, které jsem viděla z taxíku. Proto jsem byla docela zaskočena, když jsem se probudila na posteli v nějaké místnosti.

Prudce jsem se posadila. Při tom jsem cítila, jak mi srdce buší jako o závod. „Uklidni se," zaznělo tichým hlasem a já prudce koukla po zdroji těchto slov. Spatřila jsem Petera, který stál u okna se zataženými žaluziemi a přitom si mezi nimi udělal drobnou skulinku, aby mohl vidět ven.