Say Word

Slyšel jsem...

Třesouc se, jsem stále byla přitulena k matce, která mě něžně hladila po vlasech. Před očima jsem stále měla obraz elektriky, která proudila těly obou mužů. Nechápala jsem, kde se v Rickovi vzalo tolik bezcitnosti, se kterou k nim promlouval a také, jak to oba muži mohli přežít bez úhony.

Ještě jsem se s nočním pobytem ve sklepě zcela nesmířila a už jsem cítila, jak mi skrze okno na záda dopadají první ranní sluneční paprsky. Zavzlykala jsem a zvedla hlavu k matce, která se na mě ustaraně podívala. Otřela jsem si slzu, která mi stékala po tváři, přičemž jsem ucítila, že mám celý obličej opuchlý od pláče.

Beze slova jsem se postavila. Nohy se mi ještě trochu třásly. Hlavou mi běhal hrozivý scénář, co by se mnou bylo, kdyby oba muže přišel ještě Rick zkontrolovat a našel mě, jak se snažím vloupat do sejfu nebo když jim pomáhám z okovů. Z představy, že bych mohla skončit jako oni, se mi udělalo nevolno.

Pomalým krokem jsem vystoupala po schodech do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Musela jsem se co nejdříve dát do kupy, protože za necelých třicet minut mě čekala škola, kde jsem rozhodně nemohla vypadat tak, jako teď.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla a zase vydechla. Postavila jsem se k šatníku a vybrala to, co mi hned padlo pod ruce. Převlékla jsem se, učesala vlasy do culíku a hodila si batoh přes rameno. Uvědomila jsem si, že jsem si ještě nestačila pořídit učebnice, snad to bez nich nějak zvládnu, napadlo mě.

Pomalu jsem sešla schody, pod kterými již čekala matka. Počkala, než jsem sestoupila z posledního schodu a propletla si se mnou prsty na rukou a druhou rukou mi zastrčila neposedná pramínek vlasů do sponky na hlavě. „Odvezu tě do školy, dobře?" Mluvila tichým a přívětivým hlasem, jakoby se snad bála, že by mě mohla ještě více rozrušit.

Na tváři jsem vykouzlila takový ten rozzářený úsměv malého dítěte, které stojí před horou dárků u vánočního stromečku a jen jí kývla na souhlas.

Neměla jsem odvahu podívat se na dveře od sklepa, ale všimla jsem si, že třísky, které ze dveří zbyly, někdo zametl, pravděpodobně matka. Nakonec jsem jen pohodila hlavu, nemohla jsem na tu noc myslet, musela jsem se soustředit na školu, tohle si budou muset vyřešit dospěláci sami.

Matka na nic nečekala a táhla mě k jejímu autu, nepřítomně jsem se posadila na sedadlo spolujezdce a automaticky se připoutala. Celou cestu ke škole, jsem nepřítomně koukala z okýnka, ale nepozorovala jsem ubíhající domy a křižovatky, nýbrž jsem se stále vrtala ve svých myšlenkách.

Když matka zastavila před budovou školy, vůbec se mi nechtělo vystoupit, připadala jsem si, jako bych tu byla zase první den. Slyšela jsem povzbudivá slova, která matka říkala. Také jsem si všimla Stilese, který stál na schodech před školou, když mě zaregistroval, zamával mi.

V tu ránu bylo rozhodnuto, nemohu přeci být ustrašená dívka do nekonečna, musím se tomu postavit čelem a ukázat Rickovi, že mě jen tak něco nerozhází. Zatnula jsem pěsti a políbila matku na tvář. „Užij si den," pronesla jsem také povzbudivě. Její odpověď jsem již neslyšela, neboť jsem mířila rovnou za nosem, do školy...

***

O přestávce jsem se posadila k jednomu ze stolů, který byl na dvoře školy. Z batohu jsem si vyndala mámin báječný toast. Byla jsem ráda, že mi svačinu vždycky chystá ještě večer, aby toho ráno už neměla tolik. S chutí jsem se do něj zakousnula.

„Můžu si přisednout?" zazněl mužský hlas vedle mě. S plnou pusou jsem koukla na postavu vedle mě, nemohla jsem promluvit, aniž bych nezačala prskat jídlo, proto jsem jen váhavě přikývla. Muž přijal moje přikývnutí a posadil se vedle mě. „Ty jsi ta nová, Scarlet, že?" usmál se na mě vlídně, „já jsem Isaac," napřáhnul ke mně ruku.