Say Word

Ztrácím se v tom

Neochotně jsem se překulila, byla mi zima a něco mi bránilo v tom, abych si přivlastnila všechnu přikrývku a pořádně se do ní zachumlala. Se zamručením jsem se pokusila ještě jednou ze všech sil trhnout za peřinu. Ale ani tehdy se mi to nepodařilo.

Zamžourala jsem do stropu a promnula si rukou oči. I přes to, že jsem spala, jsem se cítila unavená. Pohledem jsem zabrousila na druhou stranu postele, ve snaze zjistit, co mi bránilo přivlastnit si celou přikrývku a v ten moment jsem naprosto pochopila, proč jsem byla unavená.

Jeho oči se opět vpíjely to těch mých. Tedy do té doby, než jsem si přes hlavu prudce přetáhla peřinu a zatřásla jsem přitom hlavou. Pořád spíš. Je to jen další sen. Vypuď to z hlavy. Musíš se probudit! Křičela jsem v duchu sama na sebe a přitom se stále urputně skovávala pod peřinou. Tedy až do té doby, než mi látka povlečení nesklouzla z hlavy dolů.

Koukala jsem na vlkodlaka, jehož oči se mi smály, ale ústa měla perfektní nic neříkající výraz. Přes rozcuchané vlasy jsem na něj hleděla a pootevřela ústa, abych něco řekla. Nakonec jsem ze sebe vypustila jen mírné zakňourání. Tedy do té doby, dokud jsem se energicky nechytla faktu, že je ráno.

„Dáš si snídani?" vykřikla jsem najednou, a co nejrychleji vyskočila z postele. „Protože já jo," nenechala jsem ho promluvit a sbírala kusy oblečení z podlahy. Zvedla jsem šedé tílko, které jsem si chtěla obléci, ale přes díru vejpůl jsem opět koukala na Dereka. Znovu se ze mě vydral podivný zvuk, jako když naříká malé ublížené štěně. Zahodila jsem kus oblečení, kdo ví kam a sehnula se pro další kusy ležící na zemi.

Přitom jsem se nepřestávala v duchu proklínat. Co nejrychleji a bez dalšího ohlížení jsem vpadla na chodbu a zavřela za sebou dveře. Na okamžik jsem se o ně musela se zavřenýma očima opřít, abych neztratila rovnováhu. Nakonec jsem se nasoukala do kalhot, které jsem díky bohu měla v koupelně na vaně a sepnula si vlasy do ohonu.

Jediné co mi nyní scházelo, byl nějaký kus oblečení na vršek. Do pokoje jsem se vrátit nechtěla, a proto jsem zabloudila k Sebastianovi do šatníku, kde mi pod ruce padla bílá košile. Bez váhání jsem si ji navlékla – samozřejmě mi byla velká, neměla jsem tak svalnaté tělo jako on, ale pořád lepší než nic.

Seběhla jsem schody dolů a rovnou zabočila do kuchyně. Vždycky jsem jako malá ráda dělala snídaně. Hbitě jsem proto umíchala těsto na palačinky a co nevidět po pánvičce rozlévala tuto hmotu, ze které během chvíle mělo vzejít báječné sladké jídlo.

Ruce jsem zapřela o linku a zůstala chvíli jen tak hledět na plápolající modrý oheň plynu. Bylo, až neuvěřitelné jakou jsem měla náladu, žádná mrzutost. Cítila jsem se nevyspale, to ano ale mnohem lépe než kdy jindy.

Z rozjímání mě vyvedla až vůně palačinky. Okamžitě jsem se natáhla pro nástroj, kterým jsem mohla pochutinu otočit. Takhle jsem vytvořila talíř s pořádnou porcí palačinek. Sama jsem si vzala tři, které jsem si polila trochou medu. Talíř jsem si dala na stůl, a když jsem konečně vzhlédla ke dveřím, nemohla jsem přehlédnout vlkodlaka.

Uchopila jsem proto zvonu svůj talíř se snídaní a pomalu se okolo něj prosmýkla. „Jestli chceš, běž si vzít," dodala jsem rychle a rázným krokem vykročila k Rickově pracovně, kde jsem se zavřela a i s talířem se usadila na parapetu u okna. Ruce jsem si obmotala okolo nohou, které jsem si tak přitáhla blíže k hrudníku a na kolena si položila bradu, zatímco jsem koukala z okna ven a nechala se unášet proudem svých myšlenek.

Nejvíce jsem se však zaobírala onou vlčicí, po níž všichni jdeme. Ovšem i tuto horu otázek dokázalo něco bez potíží zastínit. Jednalo se o včerejší noc. Stále až příliš nemožné, abych jí dokázala skutečně uvěřit. Samozřejmě, Derek byl fyzicky přitažlivý, o tom žádná, ale byl to vlkodlak. Patřil mezi stvoření, s nimiž po celá staletí bojujeme.