Say Word

To musí být nějaký omyl

Vlastně ani pořádně nevím, jak se Peterovi podařilo propašovat na palubu letadla moji kabelu se zbraněmi. Možná to bylo jeho šarmem, vlkodlačími schopnostmi nebo penězi, čím zapůsobil na letištní kontrolorku. Bylo mi to v ten moment srdečně jedno, hlavní je, že jsem cestovala do Mexika, abych pomohla svým rodičům.

S taškou v ruce jsem poslušně šla za letuškou, jež mě vedla k mému sedadlu. V druhé ruce jsem pevně svírala letenku. Najednou mladá dívka pokynula k mému místu a ustoupila tak, abych se mohla posadit. Já však tvář zkřivila nechutí.

Rychle jsem se na dívku obořila, „pardon, to bude asi nějaký omyl," snažila jsem se jí naznačit, že se spletla, „já tady nemohu sedět. Na mojí letence stojí číslo 67," vypískla jsem. Na to však letuška reagovala jen tím, že mi ukázala číslo sedadla.

Bez dalších slov se dívka odebrala pryč. „Ne, počkejte," zavolala jsem a rychle se za ní rozběhla mávajíc letenkou nad hlavou, aby si mě případně všimla. Jakmile jsem ji konečně dohnala, spustila jsem, „nedalo by se prosím nějak zařídit, abych si mohla s někým vyměnit tuhle letenku, prosím," žadonila jsem.

„Ale slečno, je napsána na vaše jméno," upozornila mě a ukázala mi, kde je na tom kousku papíru napsáno moje jméno. Sklesle jsem se na své krásné jméno podívala. Měla jsem chuť letenku rozcupovat na kousky.

Obrátila jsem se a vyrazila ke svému sedadlu, do kterého jsem se ihned zabořila. Snažila jsem se Petera vedle sebe nevnímat, ale nešlo to. Smál se. „Koukám, že tvojí prosbě asi nevyhověli, že?" uchechtl se.

Téměř osm hodin vedle tohoto imbecila, proč zrovna já? Zanaříkala jsem v duchu. To bych se raději plahočila nějakých 2 623 mil v autě, ale v přítomnosti někoho s kým si mám co říct, než sedět po celou tu dobu na jednom a tom samém místě a k tomu všemu vedle vlkodlaka, kterého nemám ráda.

Cítila jsem na sobě jeho pohled. Neposedně jsem se ošila a ještě více se zabořila do sedadla. „Co je to s tebou? Žádné jedovaté poznámky?" těmito slovy si upoutal moji pozornost. Podívala jsem se na něj a překvapil mě jeho výraz s povytaženým obočím.

„Zato ty jsi jedovatý až dost," odfrkla jsem si. „Co by mi jako mělo být? Měla bych se snad z něčeho radovat? Moji rodiče jsou pravděpodobně už mrtví, pořádně ani nevím, proti komu to vlastně stojíme a v Mexiku budeme o nějakých 36 hodin dřív než ostatní. Vidíš v tom nějaký důvod pro radost?" zavrčela jsem.

„Nezapomeň k tomu přičíst, že nás už je o dva méně než na začátku," upozornil mě, snad jako by vůbec nevnímal nic dalšího, co jsem mu řekla.

I když jsem Petra neměla ráda, musela jsem uznat, že moc dobře věděl jak na mě. Okamžitě si získal moji plnou pozornost. „Jak to myslíš o dva?" zeptala jsem se ho. Já věděla jen o svém - momentálně nezvěstném – nevlastním tátovi. Kdo měl být ten další?

„Ty to nevíš?" podivil se. Uštědřila jsem mu jen mírné zakroucení hlavou. V poslední době jsem si celkem zvykla na to, že mi toho ostatní moc neříkali. „Rick je mimo a Jackson taky," jakmile zbystřil můj tázavý pohled, raději se ihned pustil do vysvětlování, „Swanson je jasný a Jackson, vážně se ti o něm Derek nezmínil?" uchechtl se. Možná jemu to připadalo vtipné, ale mě ne. „Zlatíčko to mě mrzí," pronesl soucitně.

„Nech si to!" odsekla jsem, „co se mu stalo?" ptala jsem se dál. Samozřejmě jsem už vzdáleně trochu tušila, co se asi událo, ale chtěla jsem, aby mi moje domněnky někdo potvrdil. Jestli jsem s ním v tomto letadle vážně měla strávit jednu třetinu dne, hodlala jsem být stejně otravná jako on, jen tak trochu po svém.