Say Word

Soucit, ten je ve mně

Po mých včerejších otázkách, které byly prý velmi hloupé, mi matka zakázala si půjčit její auto na první den do školy. Prakticky mi také jasně naznačila, že v žádném případě nepůjdu ani pěšky. Nezbylo mi proto nic jiného nežli se nechat odvést od Ricka, jež jel tou dobou do práce. Nebyla jsem z toho zrovna nadšená, ale nedalo se nic dělat. Vlastně jsem ani moc nechápala tu máminu logiku, pokud považovala otázky u včerejší večeře za nepřiměřené a hloupé, proč mě tedy nechávala, abych s ním v tom autě byla sama? Vždyť bych se ho mohla znovu zeptat na kolik věcí. Nakonec jsem nad tím jen pokrčila rameny a posadila se na sedadlo spolujezdce.

Cestou jsem nepromluvila ani slovo. Když auto zastavilo na parkovišti před školou, chystala jsem se, že vystoupím. Rickův hlas mě ale zadržel. „Najdi Stilese, ukáže ti všechno podstatné ve škole," pronesl.

Zmateně jsem se na něj dívala, snad jakoby mi četl myšlenky, se pokusil o bližší vysvětlení. „Stilese je syn mého dobrého přítele, spolu s jeho kamarády chodí o rok výš než ty. Ale strašně rád mluví, takže ho prostě najdi, bude to dobrý průvodce," pousmál se na mě povzbudivě.

S jeho kamarády? Zděsila jsem se. „Díky žes to zařídil Ricku, ale já si to tady nějak projdu sama," mávla jsem nad tím rukou. Opravdu jsem nechtěla, aby mě kdokoliv musel mít hned první den na krku. Konec konců, ráda bych si školu prošla sama, nikdy jsem nebyla příliš společenský typ, který by se hrnul mezi partu kamarádů. Také jsem nechtěla být vlezlá.

„Víš, že jsem tuhle odpověď čekal?" zamyslel se, přičemž se mírně usmál. Dříve než jsem stačila cokoliv říct, na okno spolujezdce se ozvalo zaťukání. Prudce jsem se k onomu zvuku otočila. „Tak jsem to domluvil sám. Nazdárek Stilesi," usmál se na mladíka, který právě otevíral dveře od auta. Vrhla jsem na svého nevlastního otce nasupený pohled, který ale po chvíli roztál, neboť jsem s tím už nemohla nic dělat.

S povzdechem jsem vystoupila a hodila si na záda batoh, který byl prozatím prázdný, neboť jsem se pro učebnice teprve měla zastavit. Slyšela jsem, jak se vrčení motoru pomalu vytrácí. „Co tak smutně? Jdeš snad na popravu," rýpnul si kluk vedle mě.

„Někdy si tak připadám," zamumlala jsem spíš sama pro sebe. Pomalu jsem vykročila směrem ke škole, kam se mi vůbec nechtělo.

„Notak, hlavu nahoru! Jsem Stiles," promluvil povzbudivě a za chůze ke mně napřáhnul ruku. Trochu ostýchavě jsem ji přijala a prozradila mu i své jméno. Až ke škole jsme poté nepronesli ani slovo, čas od času někomu Stiles zamával, ale jinak jsem si ho nevšímala.

„Hele, někdy to tady je jak v bludišti, ale myslím, že tebe v první řadě bude zajímat ředitelna. Když půjdeš rovně a támhle zabočíš vlevo, tak tam budeš," při svých slovech se mi snažil ještě cestu ukázat ve vzduchu. Nezmohla jsem se na nic jiného než na kývnutí.

Vydala jsem se směrem, který mi ukazoval. Stiles stále šel vedle mě. „Nemusíš mě doprovázet," řekla jsem trochu prudčeji, než jsem chtěla, ovšem zdálo se, že on si toho tónu pomalu ani nevšimnul, za což jsem byla docela i ráda.

„To je v pohodě, slíbil jsem to. Navíc mi připadáš opravdu jako takové malé ptáče, nic ve zlým," zasmál se. Také jsem trochu pozvedla koutky do úsměvu, aby se neřeklo. Než jsem se nadála, ocitli jsme se před dveřmi ředitelny. Nyní jsem byla docela i ráda, že je tu Stiles, abych tam nemusela jít sama.

Davem se k nám řítila nějaká dívčina s dlouhými černými rovnými vlasy. Odhadovala jsem, že mladíka po mém boku zná, samozřejmě tomu tak bylo. Hned jak k nám dorazila, ho odtáhla o kousek dál, nejspíše šlo o nějaký důvěrnější rozhovor.