Say Word

Znepokojující zakončení

Nyní jsem se pro změnu koukala a cítila zmateně já. Radši se ani ptát nebudu, problesklo mi hlavou. Nakonec jsem se rozhodla neřešit, v čem byli ti dva zapletení, raději jsem to zatím ani vědět nechtěla. Chtěla jsem se dostat domů, to byla právě teď moje hlavní priorita.

Nervózně jsem přešlápla z jedné nohy na druhou. Nakonec jsem sama sobě vynadala, vždyť jsem ho už celý večer zajímat nemusela, na ples jsem mu pomohla se dostat. Vydechla jsem a trochu si nadzvednula šaty, abych se mohla rychleji pohybovat. Zatlačila jsem do volného křídla dveří a vyšla na chodbu. „Hej, počkej, zastav," slyšela jsem, jak za mnou volá.

Nasadila jsem rychlé tempo a sama pro sebe se usmála. Cítila jsem se volně, neboť jsem se právě rozhodla, že už nebudu skákat, jak ostatní pískají, budu si prostě dělat, co uznám za vhodné. Ten pocit, který se mnou právě rozléval, byl k nezaplacení.

Bohužel fakt, že jsem se v chodbách školy ještě příliš neorientovala, pro mě nebyl zrovna přínosný. Zahnula jsem za roh a poté ještě za jeden. Plácla jsem se do masky, když jsem zjistila, že jsem se ocitla před ředitelnou. Odfrknula jsem si a mírným poklusem se vydala zpět, v tom okamžiku jsem už měla východové dveře na dohled, v duchu jsem zajásala a krok zpomalila.

Chodbou se nesla ozvěna mého jména, za mnou totiž stál Derek. To mi chce bránit v tom, abych šla domů?, měla jsem chuť zuřit. Vzájemně jsme se provrtávali pohledy. Nehodlala jsem uhnout jako první, postavil se proti vzteklé puberťačce, dobrovolně, tak ať okusí, co to obnáší.

Odhodlaným krokem se vydal blíž ke mně. Dala jsem si ruku v bok, abych mu tím jasně naznačila, že se jen tak nevzdám. „Musíš tady zůstat," jeho hlas zněl pevně a nekompromisně.

„A to řekl kdo," prsknula jsem vztekle. „Myslím, že už jsem toho pro tebe udělala víc než dost, pustila jsem tebe i tvýho přítelíčka z našeho sklepa a ještě jsem tě dostala na ples, co kdybys mě na oplátku za to nechal bejt, hmmm...?"

Sledovala jsem, jak přešel vedle mě, vlastně jsem se přetočila tak, abych mu stále mohla vidět do obličeje, ale pravděpodobně to byla chyba. Udělal krok blíž ke mně, instinktivně jsem ustoupila. Takhle to pokračovalo, až jsem mezi lopatkami ucítila chladnou zeď. „Tohle ti nikdo nebere, avšak já už jsem z přesvědčovacích metod, které platí na puberťáky, docela vyrostl, takže mi prostě věř, že pro tebe bude nejlepší, když tu ještě chvíli pobudeš," uculil se.

To už na mě bylo dost. Za posledních několik dní se ve mně nahromadilo tolik věcí, za které bych nejraději všechny v mém okolí uškrtila a neměla jsem možnost ze sebe tu potlačovanou zlost nějak dostat. „Jo takhle," uchechtla jsem se, „takže mi to nikdo nebere jo?! A že zrovna stojíš v mým osobním prostoru, tak mi to vůbec nebereš co!" funěla jsem jako nasupená lokomotiva. „Vyrostl jo? Proboha, vždyť jsi byl celej večer ve společnosti puberťáků, tos neviděl, jak si to kluci u těch holek žehlili pusama a něžnejma blbostma?" zamručela jsem vztekle.

„Já už toho mám dost," uzavřela jsem náš rozhovor a chystala se odejít. Přede mnou se, ale o zeď opřela jeho ruka a zabránila mi tak v průchodu. Dříve než jsem stačila zareagovat, opět jsem měla záda přitisknutá na chladné zdi.

Derekovy hřejivé rty si něžně přivlastnily ty moje. Slastně jsem zavřela oči a tuhle chvíli si užívala, snad jako bych to ani nebyla já. Cítila jsem, jak mi postupně rudnou tváře a v břiše takový podivný pocit, jako by mi tam létalo tisíce motýlků.

Nevím, za jak dlouho se ke slovu dostalo opět moje realistické já, ale hádala bych, že po docela dlouhé době. Dala jsem Derekovi ruce na hruď a prudce do něj zatlačila, pochopil mé gesto a odtáhnul se. Zalapala jsem po dechu, „cos to krucinál udělal?" zařvala jsem.